Dcera přítelkyně zůstala u nás přes noc. A ráno jsem ji viděla v ložnici a byla šokována jejím chováním…

Moje dcera má šestnáct. V pátek večer se mě zeptala, zda může její kamarádka zůstat přes noc. Souhlasila jsem – dívka je slušná, z dobré rodiny, znám ji už několik let.

Přišly kolem osmé večer. Večeřely, odešly do dceřina pokoje a zavřely dveře. Slyšela jsem, jak se smály, poslouchaly hudbu, povídaly si. Běžný večer dospívajících.

Šla jsem spát kolem jedenácté. Ráno jsem se probudila v osm, šla do kuchyně připravit snídani. Rozhodla jsem se podívat na holky, vzbudit je.

Otevřela jsem dveře – a zůstala stát na prahu.

Dcera spala na posteli. A její kamarádka stála u mého toaletního stolku v naší ložnici, která byla přes chodbu. Měla na sobě mé šaty – ty stejné, které jsem si oblékla na manželovy narozeniny. Drahé, hedvábné, vyšívané swarovskými kameny. Točila se před zrcadlem, fotila se na telefon.

Vstoupila jsem do ložnice. Trhla sebou, když mě spatřila. Zčervenala, ale šaty nesundala. Stála a mlčela.

Zeptala jsem se jí, co dělá. Odpověděla, že si je jen chtěla vyzkoušet, podívat se, jak na ní vypadají. Řekla to tak samozřejmě, jako by neudělala nic výjimečného.

Podívala jsem se na stolek – tam byla otevřena moje šperkovnice. Vždy jsem ji držela zavřenou. Několik náramků leželo na povrchu. Zřejmě si je také zkoušela.

Požádala jsem ji, aby si sundala šaty a opustila pokoj. Sundala je přes hlavu přímo přede mnou, hodila je na postel a odešla. Bez omluvy. Bez rozpaků.

Vzala jsem šaty – a uviděla skvrnu od make-upu. Hedvábí bylo poškozeno.

Zašla jsem do dceřina pokoje. Probouzela jsem ji, ptala se, zda ví, co její přítelkyně dělala. Dcera ospalá otevřela oči, nic nechápala. Vysvětlila jsem jí to. Zbledla, řekla, že neměla tušení.

Kamarádka seděla v kuchyni s telefonem. Sedla jsem si naproti, zeptala se, jak se vůbec dostala do mé ložnice a rozhodla se půjčit si mé věci. Pokrčila rameny a řekla: „Jen jsem si je chtěla vyzkoušet. Myslela jsem, že si toho nevšimnete“.

Požádala jsem ji, aby si sbalila věci. Vstala, šla do dceřina pokoje, za pět minut vyšla s batohem. Dcera stála vedle, zmatená, nevěděla, co říct. Kamarádka se na ni urazila, řekla: „Kvůli šatům takový povyk“ – a odešla, práskla dveřmi.

Dcera plakala. Říkala, že se stydí, že o tom nevěděla. Uklidňovala jsem ji, ale uvnitř jsem vřela.

Večer mi volala matka té dívky. Hlas rozhořčený. Řekla, že jsem její dceru ponížila, vyhnala z domu, že dívka přišla v slzách. Vysvětlila jsem situaci. Odpověděla: „Přemýšlej, jen si vyzkoušela šaty. Jste bohatí, vám to nevadí“.

Zavěsila jsem, protože jsem pochopila – nemá smysl se bavit. Pro ni je půjčování cizích věcí bez optání maličkost. Pro mě je to ale narušení hranic a úplný nedostatek respektu.

Dcera už s touto dívkou nekomunikuje. Říká, že je jí to nepříjemné vzpomínat. Podporuji její volbu.

Dodnes, když vidím ty šaty ve skříni s tím flekem na lemu, myslím si: jak vychovávají rodiče děti, které si myslí, že celý svět je jejich hřiště?

A vy byste dospívajícího vyhnali z domu za něco takového, nebo byste si jen promluvili a situaci nechali být?