Dcera se připravovala na svatbu a celou organizaci na sebe vzala tchyně. Když přišel den slavnosti, všichni hosté byli zděšeni a dcera plakala z ublížení…

Dcera se na svatbu připravovala půl roku. Snila o každém detailu. Ukazovala mi fotky šatů — lehkých, otevřených, vzdušných. S krajkou na ramenou, s otevřenými zády. Chtěla se cítit svobodně, krásně, šťastně.

Tchyně řekla, že organizaci vezme na sebe. Má prý zkušenosti, kontakty, vkus. Dcera se zaradovala — méně starostí, více času na přípravu. Já jsem zůstala zticha. Něco uvnitř mě znepokojilo, ale nezasahovala jsem.

Tchyně skutečně vzala věci pevným krokem. Restaurace, květiny, hudba — všechno pod kontrolou. A pak řekla: “A šaty taky objednám. Znám skvělé ateliér. Důvěřuj mi.”

Dceři se to nezdálo. Chtěla si je vybrat sama. Ale tchyně trvala na svém: “Mám vkus, zkušenosti. Ty ještě jsi mladá, nechápeš, co ti sluší a co ne.”

Dcera souhlasila. Jela na zkoušku sama s tchyní. Já jsem nebyla pozvána.

Den před svatbou tchyně přivezla krabici. Velkou, bílou, převázanou stužkou. Postavila ji do předsíně a odjela. Dcera ji otevřela.

Byla jsem poblíž. Viděla jsem, jak zvedla víko, odsunula cigaretový papír. Zůstala stát.

Vytáhla šaty.

Uzavřené. Přísné. Dlouhý rukáv až k zápěstí. Vysoký límec ke krku. Těžká látka. Ani náznak krajky, otevřená ramena, lehkost.

Šaty jako pro jeptišku.

Dcera stála s nimi v rukou a mlčela. Obličej bílý. Rty se chvějí.

Zeptala jsem se: “To je… tvoje?”

Přikývla. Nemohla mluvit.

Vzala jsem šaty. Těžké. Dusné. Zcela jiné, než o čem snila půl roku.

Dcera nakonec vydechla: “Mami… to není moje. To jsem nechtěla.”

Zavolala tchyni. Hlas se jí třásl: “To nejsou ty šaty. Ukazovala jsem vám fotky…”

Tchyně přerušila chladně: “Vím, co dělám. U nás se nevěsty oblékají skromně. To je tradice. Teď jsi součást naší rodiny — zvykni si.”

Dcera se pokusila oponovat. Tchyně ji zastavila: “Šaty jsou objednané, zaplacené. Zítra je svatba. Je pozdě něco měnit.”

Položila telefon.

Dcera se posadila na pohovku s šaty v rukou. Dívala se na ně a plakala. Tiše. Bez naděje.

Seděla jsem vedle. Hladila ji po zádech. Nevěděla jsem, co říct. Chtěla jsem jí poradit, aby se odmítla, aby je nenosila. Ale svatba je zítra. Hosté jsou pozvaní. Vše je zaplaceno.

Zašeptala skrze slzy: “Půl roku jsem snila o svých šatech. Představovala si, jak v nich budu krásná. A teď…”

Nedokončila větu. Rozplakala se silněji.

Ráno svatby si mlčky oblékla ty šaty. Pomáhala jsem jí zapínat knoflíky na zádech. Bylo jich dvacet. Malé, pevné. Jako řetězy.

Dívala se do zrcadla. Viděla cizí ženu. V cizích šatech. Na cizí svatbě.

Přijeli jsme do restaurace; hosté už byli spolu. Dcera vstoupila do sálu.

Viděla jsem jejich tváře. Překvapení. Zmatení. Někdo šeptal. Přítelkyně se mezi sebou podívaly — věděly, o jakých šatech snila.

Tchyně stála u vchodu. Usmívala se. Spokojená. Jako by splnila poslání.

Celý večer se dcera držela. Usmívala se na hosty. Tančila s mužem. Ale oči byly prázdné. Byla tam, ale nebyla šťastná.

Dívala jsem se na ni a cítila, jak ve mně všechno kypí. Zlost. Ublížení. Bezradnost.

Tchyně ukradla mé dceři její svatbu. Její sen. Její právo vypadat tak, jak chtěla v nejdůležitější den svého života.

A udělala to pod záminkou “tradicí”. Kontroly. Moci.

Večer, když se hosté rozešli, dcera přišla ke mně. Objala mě. Zašeptala: “Mami, to nebyl můj den.”

Hladila jsem ji po hlavě a mlčela. Protože jsem věděla — je to jen začátek. Pokud se teď nenaučí říct “ne”, tchyně jí bude řídit celý život.

Kdybyste byli na mém místě — zasáhli byste před svatbou a snažili se přimět dceru ke svému právu na šaty? Nebo byste zůstali zticha jako já, obávajíc se zkazit vztahy s budoucí rodinou a udělat dceři ještě hůř?