S manželem jsme se rozhodli adoptovat dítě, přijeli jsme do dětského domova, seznámili se s roztomilým chlapcem, ale jakmile jsme s ním zůstali sami, dítě sundalo čepici a chraptivým hlasem proneslo slova, ze kterých mi naskočila husí kůže…

S manželem jsme dlouho kráčeli k tomuto rozhodnutí. Roky neplodnosti, četná vyšetření, naděje, které se rozplývaly a znovu objevovaly. Jednoho dne jsme pochopili, že už nelze čekat na zázraky, a rozhodli jsme se stát rodiči jiného dítěte. Tak jsme se ocitli v dětském domově — sterilně čistém, s příjemným prostředím, ale naplněném zvláštní atmosférou, která panuje tam, kde děti příliš brzy pochopily pravidla dospělého života.

Vychovatelé nám představili několik dětí – čistých, hezky oblečených, ale jeden chlapec mě hned upoutal. Malý, křehký, s obrovskýma šedýma očima, které nás pozorovaly s opatrným zájmem. Nehybně seděl s hračkovým autíčkem v rukou, zatímco vychovatelka vyprávěla o jeho báječném charakteru, inteligenci a dalších přednostech. Její vyprávění znělo hladce, ale až příliš šablonovitě.

Zůstala jsem s dítětem o samotě a přisedla si k němu, abychom byli na stejné úrovni. Manžel stál kousek vzadu, vzrušený a zároveň radostný — viděla jsem to z lesku v jeho očích. Chlapec nás bedlivě sledoval, jako by zvažoval, zda nám může důvěřovat.

Pak udělal něco úžasného — sundal čepici. Pod ní byla téměř holá hlava, jen s kratičkými světlými štětinkami a bledou kůží. Přitulil se k mému rameni a zašeptal tichým, chraplavým hlasem: «Nechci zase do nemocnice… Řekli, že potřebuju operaci, abych měl šanci… Co je to «šance»?»

Mé srdce se na okamžik zastavilo. Manžel udělal nejistý krok vpřed, ale zůstal stát, jako by se bál dítě vystrašit. Tiše jsem se zeptala, kde to slyšel. Dítě pokrčilo rameny, jako by to nebylo důležité, a dodalo: «Teta Eva říkala, že jste hodní. Třeba si mě vezmete, dokud si ještě můžu hrát?

Krvavě ostrá bolest mi sevřela hrdlo. Opatrně jsem ho objala, i když jsem si nebyla jistá, zda je to vhodné. Neodmítl objetí, naopak, jako by čekal na ten okamžik dlouho, přitiskl se ke mně celým tělem a žádostivě zadržel dech.

Vrácená vychovatelka ho rychle přiměla nasadit čepici zpět, jako by to bylo velmi důležité. Oslovila jsem ji přímo — co s ním je? Žena se nervózně, uměle usmála. Vysvětlila, že «nic vážného», že «děti často stůňou», že lékaři «provádějí sledování», dítě má «dědičnou nemoc», ale s náležitou léčbou může být lepším. Slova «může být» mě uvedla do hrůzy.

Opustili jsme dětský domov mlčky. Manžel mě pevně držel za ruku, ale cítila jsem, že to byl jeho poslední silný úchyt. V autě jsme dlouho seděli a nezapnuli motor. Přiznal se, že se bojí vzít si nemocné dítě, protože je unavený ze ztráty svých milovaných. Řekl, že chce pomoct, ale pochybuje, zda má dost síly vydržet neustálý strach o zdraví dítěte.

A já jsem přemýšlela o tom, jak chlapec něžně držel mou ruku, jak nás pozorně sledoval, jak nesměle sdílel svou tajemství.

Mohli bychom mu dát domov, lásku, péči. Ale jsme připraveni na každodenní boj s nemocí, neklidné noci, starosti, slzy a možnou ztrátu?

Nevím, jak se rozhodnout. Je správné riskovat vlastní klid a pohodu kvůli zatím cizímu nám dítěti? Jak ho ale opustit, toho malého, nešťastného, který nám věřil a našel naději, na osamělé boje s nemocí? Jak zapomenout na jeho smutné oči plné slz, když se na nás díval? Nevím, jak se zachovat, a jak byste se na mém místě rozhodli vy?