S mým manželem jsme dvacet let každoročně v srpnu jezdili na dovolenou k moři jen my dva — byla to naše tradice, náš posvátný čas. Letos jsem rezervovala ten samý hotel, sbalila kufry. Týden před odjezdem si ke mně manžel sedl v kuchyni a tiše řekl: “Jedu k moři. Ale ne s tebou…”

Vzali jsme se před třiadvaceti lety. Obyčejná rodina. Práce, domácnost, děti. Ale měli jsme tradici — každoročně v srpnu, dva týdny, jsme jezdili k moři. Jen my dva. Bez dětí, bez příbuzných.

Začalo to třetím rokem manželství. Jeli jsme poprvé, líbilo se nám tam. Rozhodli jsme se, že to budeme opakovat každý rok. A opakovali jsme. Dvacet let v kuse. Stejný hotel na pobřeží. Stejné dva týdny v srpnu.

Na tuto cestu jsem se vždy připravovala předem. Měsíc dopředu jsem začala plánovat. Rezervovala jsem pokoj, kupovala lístky, balila věci. To byla moje oslava. Naše oslava.

Letos jsem hotel rezervovala v květnu. Jako obvykle. Ten samý pokoj s výhledem na moře. Koupila jsem jízdenky na vlak. Začala jsem balit kufry dva týdny předem. Koupila jsem nové plavky, letní šaty. Představovala jsem si, jak budeme procházet po nábřeží, večeřet v té restauraci, kde vždycky.

Manžel se choval jako obvykle. O dovolené moc nemluvil, ale to mě nepřekvapilo. Vždy byl rezervovaný. Myslela jsem si, že je jen unavený, práce, záležitosti.

Týden před odjezdem jsem vytáhla kufry. Rozložila jsem na posteli věci. Jeho košile, šortky, plavky. Své šaty, kosmetiku. Všechno jako vždy.

Večer přišel manžel z práce. Prostřela jsem stůl, zvala ho na večeři. Posaďil se proti mně. Mlčel. Vyprávěla jsem mu o plánech na dovolenou, o počasí tam, o nové restauraci, která se otevřela nedaleko hotelu.

Poslouchal mlčky. Potom odložil vidličku. Podíval se na mě. Řekl, že si musíme promluvit.

Zmlkla jsem. Pokračoval. Řekl, že jede k moři. Do toho hotelu. Na ty data. Ale ne se mnou.

Nechápala jsem hned. Přeslechla jsem se. Opakoval pomalu. Jede k moři beze mě. S jinou ženou. Kolegině z práce. Jsou spolu půl roku. Chtěl to říct už dávno, ale neodvažoval se. A teď se rozhodl.

Seděla jsem, dívala se na něj. Pokračoval v mluvení. Řekl, že je unavený z našeho manželství. Že se cítí jako v kleci. Že ta žena je mladší, s ní je mu zajímavě. Že dovolenou chce strávit s ní. V našem hotelu. Na naše data.

Ptala jsem se na rezervaci. Řekl, že rezervaci převedl na své jméno. Že mohu zrušit lístky, dostat peníze zpět. Že je mu líto, ale nemůže dál předstírat.

Vstala jsem od stolu. Přešla do ložnice. Tam na posteli ležely rozložené věci. Jeho a mé. Na dva týdny dovolené. Kufry stály vedle otevřené.

Sedla jsem si na postel. Manžel vešel následně. Řekl, že chápe, že mi to bolí. Ale že má právo být šťastný. Že třiadvacet let je hodně, že je unavený. Že chce zkusit jiný život.

Zeptala jsem se, kdy odjíždí. Odpověděl v sobotu. Za šest dní. Přikývla jsem. Zůstal chvíli, odešel z pokoje.

Seděla jsem na posteli do rána. Dívala se na věci. Na jeho košile, které jsem žehlila včera. Na své nové šaty. Na kufry.

Ráno odešel do práce. Sbalila jsem jeho věci do jednoho kufru. Své uklidila zpátky do skříně. Zavolala jsem do hotelu. Zjistila jsem, že rezervace je skutečně převedena. Pokoj na něj a tu druhou ženu. Na naše data.

Zavolala jsem na nádraží. Zrušila svůj lístek. Jeho lístek si koupil evidentně sám zvlášť.

V sobotu odjel. Vzal kufr, vyšel z domu. Řekl, že se vrátí za dva týdny. Že pak budou klidně mluvit o rozvodu.

Dva týdny jsem seděla doma sama. Děti vyrostly, žijí samostatně. Byla jsem sama v bytě. Každý den jsem se dívala na kalendář. Počítala jsem dny. Představovala si, jak tam chodí po nábřeží s ní. Večeří v té restauraci. Sedí na tom balkónu s výhledem na moře.

Vrátil se před dvěma týdny. Opálený, odpočinutý. Řekl, že podává žádost o rozvod. Že odchází k té ženě. Byt zůstává mně. Sbalil věci, odešel. Sedím teď sama. Dívám se na kalendář. Srpen skončil. Dvacet let v kuse jsem jezdila k moři v srpnu. A letos jsem seděla doma sama, zatímco můj manžel byl v našem hotelu s jinou.

Řekněte, bylo možné něco pochopit předem? Nebo jsem si jen nevšímala zjevného? A jak žít dál, když jedna věta zničí tradici, která tě držela dvacet let?