Dala jsem své snaše své svatební šaty, jedinou vzpomínku na nejšťastnější den. A tři roky po jejich rozvodu jsem náhodou šla kolem obchodu s komisním zbožím a zůstala stát… nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale pak…

Vdala jsem se před třiceti pěti lety. Šaty šila máma. Tři měsíce na nich pracovala. Každý steh, každý detail ručně. Bílé, krajkové, jednoduché, ale krásné. Uchovávala jsem je celý život. Ve speciálním obalu nahoře ve skříni.

Syn se oženil před sedmi lety. Snacha byla milá dívka. Snažila jsem se s ní spřátelit, pomáhala, jak jsem mohla. Měsíc před svatbou přišla ke mně. Řekla, že nemůže najít vhodné šaty. Buď byly drahé, nebo se jí nelíbily.

Vzala jsem své šaty. Ukázala jsem jí je. Zasněně se na ně dívala. Řekla, že jsou nádherné, že o takových snila. Zeptala se, jestli si je může vyzkoušet. Souhlasila jsem.

Šaty jí padly dokonale. Stála před zrcadlem a usmívala se. Dívala jsem se na ni a vzpomínala na svou svatbu. Řekla jsem jí, že jí šaty dávám. Rozplakala se štěstím. Objala mě. Slíbila, že je bude opatrovat a jednou je předá své dceři, pokud ji bude mít.

Vdala se v mých šatech. Vypadala krásně. Seděla jsem na svatbě a byla šťastná. Moje šaty, můj syn, nová rodina. Všechno se zdálo být v pořádku.

Po svatbě si šaty vzala domů. Řekla, že je nechá vyčistit, zabalí a uchová. Neměla jsem obavy. Důvěřovala jsem jí.

Uplynuly čtyři roky. Rozvedli se. Důvody byly různé, ale hlavní byl nesoulad povah. Rozvod proběhl klidně, bez skandálů. Neměli děti. Rozběhli se v klidu.

Měsíc po rozvodu jsem zavolala snaše. Zeptala jsem se, jak se má. Odpověděla stručně, že dobře. Zeptala jsem se na šaty. Chtěla jsem si je zpátky. Řekla, že šaty jsou v pořádku, jsou u ní doma. Že je vrátí, až budu chtít.

Uplynul rok. Několikrát jsem jí připomněla šaty. Pokaždé slíbila, že je přiveze, ale nepřivezla. Říkala, že zapomněla, že je zaneprázdněná, že příště určitě.

Uplynuly další dva roky. Přestala jsem připomínat. Myslela jsem, že šaty už nejsou důležité. Snacha a syn spolu nekontaktují. Ona žije svůj život, my svůj. Šaty zůstaly u ní, dobře.

Včera jsem šla po centru města. Potřebovala jsem do lékárny. Šla jsem kolem obchodu s komisním zbožím. Velká výloha, uvnitř visí oblečení. Zastavila jsem se instinktivně.

A uviděla jsem šaty. Moje šaty. Okamžitě jsem je poznala. Krajky, specifický vzor na živůtku, délka sukně. Máma je šila, pamatuji si každý detail.

Přistoupila jsem blíž k výloze. Opravdu to byly ony. Na cenovce byla směšná částka. Méně než kolik stojí večeře v obyčejné kavárně.

Vešla jsem do obchodu. Zeptala se na šaty. Prodavačka řekla, že je přinesla před dvěma týdny mladá žena. Dala je na komis, cenu stanovila sama, minimální. Řekla, že je nepotřebuje, ať je prodají třeba za pakatel.

Šaty jsem si koupila zpátky. Zaplatila tu směšnou částku. Vzala jsem balíček a vyšla z obchodu.

Posadila se na lavičku poblíž. Vytáhla šaty z balíčku. Dívala se na ně. Ty samé šaty, které máma šila tři měsíce. Ve kterých jsem se vdala. Které jsem předala snaše s láskou. Které slíbila opatrovat.

A ona je dala do komisního za pakatel. Dokonce mi nezavolala, nenabídla je vrátit. Prostě se jich zbavila jako nepotřebné věci.

Zavolala jsem jí. Zeptala se na šaty. Znejistěla. Potom řekla, že je dala známé na svatbu. Lhala mi do očí. Řekla jsem jí, že jsem si šaty koupila v komisním před hodinou. Zmlkla. Potom odsekla, že na to měla právo, že šaty jsou její, že jsem je sama dala.

Zavěsila jsem. Seděla jsem na lavičce s balíčkem. Lidé kolem mě chodili. Držela jsem své šaty a nemohla pochopit, jak se to mohlo stát.

Šaty teď visí u mě ve skříni. Ve stejném obalu. Každý den se na ně dívám. Vzpomínám, jak je máma šila. Jak jsem je oblékala na svou svatbu. Jak je předala snaše s nadějí, že uchová tu vzpomínku. A ona je prodala za méně, než stojí lístek do kina. Ani nepomyslela je vrátit mně. Prostě se jich zbavila.

Řekněte, přikládám věcem příliš velký význam? Nebo snacha jednala cynicky? A lze odpustit člověku takový nedostatek respektu k památce, k pocitům, k tomu, co je pro vás drahé?