Včera v noci jsem se probudila a slyšela, jak manžel mluví po telefonu v kuchyni. “Ona si stejně nic nepamatuje, nemusíme se bát.” Zůstala jsem stát v chodbě, když jsem si uvědomila, že mluví o mně…
Náhodou jsem slyšela, jak manžel polohlasem mluví s někým po telefonu v prázdném obývacím pokoji: „Ona si stejně nepamatuje, lékaři říkají, že mezery budou jen růst,“ a pochopila jsem, že řeč je o mně a mých tajemstvích, kterých se nikdy neměl dotýkat. V tu chvíli mi zmrzla krev, protože žádnou nemoc nemám, a posledních půl roku manžel systematicky měnil mé léky a „zapomínal“ oznamovat důležité telefonáty, vytvářejíc kolem mě kokón fiktivní zapomětlivosti. Když se otočil a uviděl mě ve dveřích, jeho tvář se na okamžik zkroutila, ale hned si nasadil svou obvyklou masku pečujícího manžela a zašeptal něco, z čeho se mi podlomily nohy…
Stála jsem ve dveřích, svírajíc v rukou prázdnou sklenici, a dívala se na člověka, se kterým jsem prožila třicet let. Přišel ke mně, jemně mě vzal za loket a řekl: „Miláčku, zase jsi zapomněla, že ti lékař zakázal vstávat tak pozdě. Pojď, doprovodím tě do postele.“ Jeho hlas byl tak přetvářivě něžný, že se mi málem udělalo špatně. Poslušně jsem šla, hrajíc roli té „ztracené“ ženy, kterou mě vylíčil před někým po telefonu.
Vše začalo před půl rokem, když jsem najednou omdlela na chatě. Poté mě manžel obklopil takovou péčí, až mě to zpočátku dojímalo. Ale brzy začaly podivnosti. Začal tvrdit, že jsem zapomněla vypnout sporák, i když jsem přesně věděla, že jsem se ho nedotkla. Pak řekl, že jsem ztratila klíče, které se později „našly“ v mé botě. Pomalu, kapka po kapce, mi vnucoval myšlenku, že můj rozum upadá, a já, důvěřujíc mu jako sama sobě, tomu začala věřit.
Sedíc ve svém pokoji a předstírajíc spánek, horečně jsem přemýšlela: proč? Proč by zdravý, silný muž přeměňoval svou ženu v zeleninu? Odpověď za mnou přišla následujícího rána, když odešel do obchodu, ponechávajíc svůj notebook otevřený. Nikdy jsem ho nešpehovala, ale teď bylo zvědavost otázkou přežití.
V e-mailech jsem našla korespondenci s jakýmsi developerem. Ukázalo se, že náš starý dům, který jsem zdědila po babičce a který manžel vždy nenáviděl za „staromódnost“, stojí na pozemku, za který nabízejí velké peníze. Ale podle dokumentů dům patří jen mně a já jsem vždy kategoricky odmítala ho prodat – to byla moje paměť, moje rodinné sídlo. Manžel mě roky přemlouval, zlostně se zlobíval, a pak zřejmě našel jiný způsob.
Připravoval dokumenty o mé nesvéprávnosti. Potřeboval oficiální potvrzení, že si neuvědomuji své jednání, aby se stal mým opatrovníkem a naložil s majetkem dle svého uvážení. Tabletky, které mi dával „na cévy“, ve skutečnosti způsobovaly ospalost a lehkou zmatenost v myšlenkách. Nechtěl jen peníze, metodicky stíral mou osobnost, aby vzal to, co jsem nechtěla dát dobrovolně.
Dostalo se mi strachu. Ve vlastním domě se mi stala pastí osoba, která zná každý můj krok. Pochopila jsem, proč mi omezil setkání s přáteli, proč přestal zvát k nám naši dceru, vymýšlejíc pokaždé výmluvy, že se „necítím dobře a nikoho nechci vidět“. Stavěl zeď mezi mnou a světem a ta zeď byla téměř uzavřená nad mou hlavou.
Dnes při obědě mi opět podal sklenici vody a tu samou kapsli. Podívala jsem se mu do očí – průzračné, klidné, milující – a viděla v nich chladný výpočet predátora. Vzala jsem si tabletku, předstírala, že jsem ji spolkla, a když se otočil, schovala ji pod jazyk. Teď znám jeho plán, ale on neví, že jsem všechno slyšela.
Začala jsem si vést deník, schovávajíc ho do staré krabice s nití. Zapisuj si každý den, každé jeho slovo, abych neztratila spojení s realitou. Ale nejsmutnější je, že nevím, komu teď mohu věřit. Pokud mi dokázal tak virtuózně lhát třicet let, čeho dalšího je ještě schopen? Včera jsem ho viděla, jak zkouší mé prsteny a ukládá je do malé bezpečnostní schránky, jejíž kód jsem nikdy neznala. Už začal dělit můj život, přestože jsem stále v něm přítomná.
Zítra k nám má přijít nějaký „starý známý“, který je ve skutečnosti notářem. Slyšela jsem, jak ho manžel po telefonu připravoval, přesvědčujíc ho, že jsem „ve velmi špatném stavu“. Sedím u okna a dívám se na naši zahradu, chápajíc, že zítra se rozhodne o mém osudu.
Co má dělat žena, která zjistila, že její nejbližší člověk je její kat: odhalit ho zítra přímo před svědkem nebo pokračovat ve hře na „šílenství“, aby připravila plán útěku a zachránila nejen dům, ale i zbytky své duše?
