V pátek manžel řekl, že odjíždí na tři dny na služební cestu. A včera jsem viděla jeho auto u sousedního domu a pochopila, že celou tu dobu…

V pátek ráno manžel řekl, že odjíždí na tři dny na služební cestu — důležitý projekt, schůzky s partnery. Pomohla jsem mu sbalit tašku, vyprovodila ho k autu, políbila na rozloučenou. Odjel a já se vrátila do prázdného bytu, připravena strávit víkend sama.

Včera odpoledne jsem šla do obchodu přes sousední dvůr — rozhodla jsem se zkrátit si cestu. A zůstala jsem stát na místě. Na parkovišti u domu číslo sedmnáct stálo jeho auto. Poznala bych tuto SPZ mezi tisíci — ta samá škrábanci na křídle, ta samá promáčklina na zadním nárazníku.

Srdce mi spadlo dolů. Přistoupila jsem blíž, zkontrolovala SPZ — určitě jeho. Auto tam stálo, jako by bylo zaparkováno najednou, ne ve spěchu.

První myšlenka — milenka. Pronajímá byt v sousedním domě, zatímco si myslím, že je v jiném městě. Ruce se mi třásly, uvnitř vzplanula panika a zuřivost zároveň. Chtěla jsem okamžitě vtrhnout do vchodu, oběhnout všechny byty, najít ji.

Ale přinutila jsem se zastavit. Zhluboka jsem se nadechla, odstoupila na stranu a posadila se na lavičku. Potřebovala jsem přemýšlet.

Večer jsem se vrátila. Auto tam stále bylo. Strávila jsem dvě hodiny na té samé lavičce, sledujíc okna domu. Nikdo nevycházel. V hlavě se mi točily divoké verze — dvojí život, jiná rodina, tajný byt s milenkou.

Ráno následujícího dne jsem přišla znovu. Auto bylo na místě. Vytočila jsem jeho číslo. Odpověděl veselým hlasem, jako by se nic nedělo. Řekl, že je vše v pořádku, setkání probíhají dobře, že mu chybím.

Zeptala jsem se maximálně klidně: “Kde jsi teď?”

Řekl název města vzdáleného tři sta kilometrů. To znamená, že mi lže do očí.

Zavěsila jsem a zavolala do recepce sedmnáctého domu. Představila jsem se jako zaměstnankyně správcovské společnosti, řekla, že ověřuji údaje o majiteli auta pro parkovací povolení. Recepční byla hovorná.

“Ach, to je nájemník z bytu číslo čtyřicet dva. Už druhý měsíc si to pronajímá. Tichý muž, slušný.”

Druhý měsíc.

Vzpomněla jsem si — opravdu odjel na služební cestu před měsícem. A ještě dříve. Vždy na tři dny, vždy se stejnými vysvětleními o práci a setkáních.

Večer jsem to nevydržela. Vyšla jsem do čtvrtého patra sedmnáctého domu, našla byt číslo čtyřicet dva a zazvonila na dveře.

Otevřel on. Můj manžel. V domácích kalhotách a starém tričku. Obličej okamžitě zbledl, když mě viděl na prahu.

Stáli jsme a mlčeli. On jako první ustoupil, mlčky mě pustil dovnitř.

Jednopokojový byt. Skromný nábytek, čisto, uklizeno. Na stole notebook, hromada knih, hrníček nedopité kávy. Žádné ženské předměty. Žádné známky cizí přítomnosti. Jen on.

Otočila jsem se k němu: “Vysvětli.”

Posadil se na pohovku, hlavu do dlaní. Dlouho mlčel. Pak začal tiše mluvit, aniž by zvedl oči.

Ukázalo se, že posledních šest měsíců cítil, že se dusí. Neustálá práce, povinnosti, domácí práce, nekonečné rozhovory o domácích problémech. Toužil po tichu. Prostě být sám — bez požadavků, bez otázek, bez nutnosti být manželem, živitelem, oporou.

Před dvěma měsíci si pronajal tento byt. Přijíždí sem jednou měsíčně na tři dny. Jen sedí, čte, sleduje filmy, přemýšlí. Žádné schůzky, žádné ženy. Jen on a ticho.

Poslouchala jsem a nechápala, co cítím. Úlevu, že není nevěra? Uraženost, že lhal? Zlobu, že utrácel peníze za nájem místo upřímného rozhovoru?

Zeptala jsem se: “Proč jsi nemohl prostě říct? Požádat o víkend pro sebe? Odejít někam sám? Proč lhát o služebních cestách a skrývat se pár kroků od domova?”

Zvedl oči a v nich byla taková únava, že mi z toho bylo nepříjemně.

“Bál jsem se, že nepochopíš. Že si budeš myslet, že mi s tebou není dobře. Že chci odejít. A já nechci odcházet. Jen potřebuji přestávku. Ale jak to vysvětlit, abych tě neranil? Bylo snazší si vymyslet služební cestu.”

Seděli jsme v tomto cizím bytě a mlčeli. Přemýšlela jsem o tom, že za patnáct let manželství jsme se odnaučili říkat pravdu. On se bál říct, že je unavený. Já si nevšimla, že to má těžké. Žili jsme vedle sebe, sdíleli postel a domácnost — ale byli jsme úplně sami.

Dnes se odsud odstěhoval. Vrátil se domů. Jsme znovu spolu. Ale uvnitř stále nemám odpověď: jsem já viník, že jsem ho dohnala k útěku? Nebo on zbaběle volil lež namísto upřímného rozhovoru?

Kdyby jste se ocitli na mém místě — odpustili byste mu něco takového? Nebo touha utéct od rodiny, i když jen na tři dny do sousedního domu, — je to už konec? Co byste udělali?