Deset let mi tchyně každý den volala přesně v 7:00 ráno a rozčilovala mě svými otázkami. Jednoho dne volání přestalo…

Každé ráno přesně v sedm hodin zazvoní telefon. Už deset let. Bez jediného vynechání. A pokaždé stejné otázky: “Jak ses vyspala? Jedla jsi? Je doma teplo? Jsou děti zdravé?”

Nenáviděla jsem tyto hovory. Budily mě dřív, než zazvonil budík, vpadaly do mé jediné klidné hodinky před začátkem chaosu. Odpovídala jsem se zuby zatnutými, jednoslovně, snažíc se skrýt podráždění. Někdy jsem to neskrývala. Řekla jsem zostra: “Vše v pořádku, jako vždy.” Ona se na chvíli odmlčela, poté tiše rozloučila.

Stěžovala jsem si manželovi. Říkala, že mě jeho matka kontroluje, nedává mi vydechnout, plete se mi do života. On pokrčil rameny: “Ona si o tebe jen dělá starosti.” A já si říkala — ale jak dlouho se dá mít starost? Deset let denních hovorů. To už není starost, to je posedlost.

A tak jednou v sedm ráno ticho. Telefon mlčel. Probudila jsem se sama, podívala se na displej — žádné zmeškané hovory. Pomyslela jsem si s úlevou: “Konečně. Možná pochopila narážku.”

Ale do poledne úlevu vystřídala úzkost. Tchyně nikdy hovory nevynechala. Nikdy. I když byla nemocná, dokonce i o svátcích. Zavolala jsem jí — neodpovídala. Ještě jednou. Ticho.

Srdce se mi rozbušilo. Chytila jsem klíče, řekla manželovi, že jedu k jeho matce. On nepochopil vážnost situace, mávl rukou: “Možná jen zaspala.”

Když jsem dorazila, dveře byly pootevřené. To bylo první, co mě znepokojilo — nikdy nenechávala dveře nezamčené. Vešla jsem dovnitř, zavolala. Ticho. Takové husté, děsivé ticho.

Přešla jsem do pokoje. Ležela na posteli, oblečená, jako by se chystala vstát. Na stolku vedle ní — telefon, natažená ruka. Jako by se snažila na něj dosáhnout. Přiběhla jsem, zavolala — neodpovídala. Zkontrolovala jsem puls, dech. Nic.

Záchranku jsem volala třesoucíma se rukama. Lékaři přijeli rychle, ale už nemohli nic udělat. Infarkt, řekli. Stalo se to v noci nebo brzy ráno. Smrt nastala okamžitě.

Stála jsem v rohu pokoje a nemohla dýchat. A pak jsem uviděla — na stole ležel lístek. Poznala jsem její rukopis. Zvedla jsem ho třesoucíma se rukama.

Bylo tam napsáno: “Každé ráno jsem slyšela tvůj hlas… to bylo mé štěstí. Děkuji, že jsi vždy odpovídala. I když ti to bylo nepříjemné. I když jsi byla podrážděná. Slyšela jsem to z tvého hlasu, ale chápala — přesto zvedáš telefon. A to znamenalo, že jsi živá, že je vše v pořádku, že můj syn není sám. Promiň, pokud jsem tě obtěžovala. Jen jsem potřebovala vědět, že jste v pořádku. Miluji vás.”

Lístek mi vypadl z rukou. Spustila jsem se na zem a začala plakat. Tak, že jsem nemohla přestat.

Po všechny ty roky jsem si myslela, že mě kontroluje. Zkouší, plete se do života. A ona jen chtěla slyšet, že jsme naživu. Že je vše v pořádku. Že její syn neztratil ženu, jako ona kdysi ztratila muže. Nevěděla jsem to — její první manžel zemřel na infarkt v noci, vedle ní. Probudila se ráno a našla ho mrtvého.

Od té doby se bála. Každou noc se bála, že se historie zopakuje. Že její syn nebo já se neprobudíme. Proto volala. Každé ráno. Jen aby slyšela živý hlas.

A já odpovídala s nervozitou. Ukončovala hovory. Stěžovala si na ni manželovi. Přála jsem si, aby mě nechala na pokoji.

A teď mě nechala. Navždy.

Snažila jsem se vzpomenout, kdy jsem jí naposledy řekla něco milého. Nemohla jsem si vzpomenout. Všechny rozhovory byly stejné — krátké, chladné, formální. Nikdy jsem se neptala, jak spala. Nezajímalo mě, zda jí je teplo. Neříkala jsem, že ji mám ráda.

Teď se každé ráno v sedm probouzím sama. V tichu. A to ticho je děsivější než jakýkoli hovor. Dívám se na telefon a čekám. Čekám na ten hovor, který už nikdy nezazní.

Někdy mě napadne myšlenka: co kdybych věděla? Kdybych chápala, že každé její volání — to není kontrola, ale láska? Odpovídala bych jinak? Říkala bych vřelá slova? Volala bych já sama?

Ale “kdyby” nefunguje s mrtvými.

Manžel mě našel v tom pokoji po hodině. Seděla jsem na podlaze s tím starým lístkem v ruce. Objal mě, plakal taky. Řekl: “Taky mě rozčilovaly její hovory. Občas jsem jí říkal, aby tě tak brzy nerušila. Ona se omlouvala a volala znovu. Protože nemohla jinak.”

Pohřeb byl tichý. Přišlo hodně lidí — sousedé, její staří přátelé, známí. Všichni říkali, jak byla starostlivá, pozorná, jak se obávala o své blízké. A já stála u rakve a přemýšlela: kolik lidí ztrácíme, když jejich péči považujeme za dotěrnou?

Uplynul rok. Stále se probouzím v sedm a dívám se na telefon. Někdy mám pocit, že právě teď zazvoní. Že uslyším její hlas: “Jak ses vyspala, drahá?” A já odpovím — jinak, vřele, s láskou. Řeknu, že mi chybí. Že si jí vážím. Že ji mám ráda.

Ale telefon mlčí.

Řekněte upřímně: kolik drahých lidí odháníte, protože jejich pozornost považujete za zbytečnou? Kolikrát se rozčilujete na péči, aniž byste pochopili, že je to jen láska v nepohodlné podobě? A co pocítíte, když jednou ty hovory přestanou — a to navždy?