Lékař řekl, ať se připravím na nejhorší — můj syn má vzácnou nemoc, léčba neexistuje. Tři měsíce jsem se s ním loučila. A pak jsem náhodou ukázala výsledky testů jinému specialistovi…

Všechno začalo obyčejným nachlazením. Syn kašlal, měl horečku, a tak jsem ho vzala k lékaři. Ten nařídil testy — standardní postup. O týden později nás pozvali na konzultaci. Už tehdy mě něco v hlase administrátora přimělo se znepokojit.

Lékař dlouho mlčky zíral na výsledky. Poté zvedl oči a řekl: “Potřebujeme si vážně promluvit.” Tato slova si budu pamatovat na celý život.

Mluvil lékařskou terminologií, které jsem nerozuměla. Poté přešel na prostý jazyk: vzácné genetické onemocnění krve, progresivní, nevyléčitelné. Maximálně půl roku, možná méně. Neexistuje žádná terapie. Pouze podpůrná léčba pro zmírnění příznaků.

Seděla jsem a nemohla dýchat. Dívala jsem se na svého osmiletého syna, který si listoval časopisem na chodbě, nic netuše. Lékař mi položil ruku na rameno: “Je mi to velmi líto. Trávte s ním čas. Dělejte to, co má rád.”

Vyšla jsem z ordinace na roztřesených nohou. Syn se zeptal, co řekl doktor. Zalhala jsem, že všechno je v pořádku, že musíme jen brát vitamíny. A sama jsem se sotva zdržela slz.

Následující tři měsíce byly noční můra. Plakala jsem v noci, když syn spal. Dívala jsem se na něj přes den a přemýšlela — jak dlouho ještě? Týden? Měsíc? Každý jeho smích, každé slovo, každý pohyb jsem si pamatovala, jako by to bylo naposledy.

Jeli jsme k moři, i když jsme skoro neměli peníze. Koupila jsem mu vše, co chtěl. Přestala jsem ho kárat za rozházené hračky a nedodělané úkoly. Co teď na tom záleželo?

Všiml si, že jsem se změnila. Ptával se, proč jsem tak smutná. Říkala jsem, že jsem jen unavená. Objímal mě a říkal: “Neplač, mami. Jsem tu.”

Tato slova trhala mé srdce. Protože brzy tu nebude.

Hledala jsem informace na internetu, četla fóra, snažila se najít cokoli. Experimentální metody, klinické studie, cokoli. Ale všude byla jedna odpověď: nevyléčitelné.

Po třech měsících jsme jeli k babičce do jiného města. Tam jsem se náhodou setkala se starou známou — pracovala jako lékařka ve velkém zdravotním centru. Když zjistila, co se děje, požádala mě, abych ukázala výsledky testů. Vyndala jsem pomačkaný výtisk, který jsem nosila všude s sebou.

Studovala výsledky deset minut. Poté se zamračila a přečetla si je znovu. Zeptala se, kde jsme testy dělali, kdo stanovil diagnózu. Odpověděla jsem. Zbledla.

“Zde je zjevná lékařská chyba. Tato diagnóza se stanovuje pouze po třech dalších specializovaných vyšetřeních, která zde nevidím. Jeden obecný krevní test nemůže být základem pro takový závěr.”

Okamžitě jsem nepochopila. Zeptala jsem se znovu. Opakovala pomalu, podívajíc se mi do očí: “Váš lékař stanovil smrtelnou diagnózu na základě jednoho testu. Bez ověření. Bez konzultace se specialisty. To je hrubé porušení.”

Málem jsem ztratila půdu pod nohama. Zeptala jsem se třesoucím se hlasem: “Takže můj syn neumírá?”

“Je potřeba udělat další vyšetření, ale podle těchto dat — ne. Navíc, tyto ukazatele mohou být normou pro určitý věk a fyziologii. Okamžitě jděte k jinému lékaři.”

Udělali jsme všechny potřebné testy ten samý den. Pak ještě jedny. Pak konzultaci u tří specialistů. Všichni jednomyslně: dítě je zdravé. Žádné genetické choroby. Ty ukazatele, na které se spoléhal první lékař — varianta normy, která nevyžaduje léčbu.

Plakala jsem v ordinaci. Z úlevy, z radosti, ze vzteku. Tři měsíce jsem pohřbívala zdravé dítě. Tři měsíce se připravovala ho ztratit. Dělala jsem rozloučení na fotografiích, nahrávala jeho hlas, kupovala dárky “na památku”.

A on prostě žil. Hrál si, smál se, snil o budoucnosti. A viděl, jak jeho matka pomalu ztrácí kvůli žalu.

Podala jsem stížnost na toho lékaře. Začalo vyšetřování. Ukázalo se, že používal zastaralé lékařské normy z učebnice staré 30 let. Neobtěžoval se zkontrolovat moderní protokoly. Nenavrhl další vyšetření. Prostě vynesl rozsudek a poslal nás zemřít.

Byla mu odebrána licence. Ale to mi ty tři měsíce pekla nevrátí. Nesmaže vzpomínky na chvíle, kdy jsem se dívala na svého spícího syna a přemýšlela, kolikrát ho ještě uvidím takhle.

Teď je synovi devět. Je zdravý, aktivní, sní o tom, že se stane inženýrem. Občas se na něj podívám a stále nemohu uvěřit, že to není sen. Že je opravdu se mnou. Že to byla jen chyba.

Ale jizva zůstala. Stále se v noci probouzím v studeném potu, kontroluji jeho dech. Bojím se každého kašle, každé horečky. Paranoicky znovu kontroluji všechny diagnózy u tří různých lékařů.

Řekněte mi upřímně: jak často slepě důvěřujeme lidem v bílých pláštích, aniž bychom kladli otázky? Kolik životů ničí lékařské chyby, nedbalost, zastaralé znalosti? A proč se o tom dozvídáme jen náhodou? Odpustili byste takovou chybu?