Sestra poprosila o peníze na léčbu. A za týden jsem viděla její fotku z dovolené. Bylo mi to líto, a protože mě obelhala, udělala jsem něco, co ona vůbec nečekala…

Sestra zavolala pozdě večer a tichým hlasem řekla, že naléhavě potřebuje peníze na léčbu. Okamžitě jsem pocítila úzkost, protože v tomto věku se s takovými věcmi nežertuje. Neptala jsem se, nepochybovala, prostě jsem pomohla, jak jsem mohla. A za týden jsem náhodou viděla její fotografii z dovolené — moře, úsměv, bezstarostnost. Zasáhla mě taková křivda, že mi to vyrazilo dech. A potom jsem udělala něco, co ode mě určitě nečekala…

Se sestrou jsme celý život žily vedle sebe, i když každá se svým osudem. Byly hádky i křivdy, ale krev je krev. Vždy byla považována za slabší, zranitelnou, častěji trpěla životem, alespoň podle toho, co říkala. Já jsem si zvykla být tou, která táhne, podporuje, pomáhá. Asi jsem si to sama zvykla.

Když zavolala a řekla, že lékaři našli problém a je třeba rychle léčit, ani jsem nepomyslela na nic jiného. Hlavou mi proběhlo jenom: jen aby nebylo pozdě, jen aby to pomohlo. Sáhla jsem do úspor, které jsem šetřila na stáří, na léky, pro každý případ. Peněz nebylo moc, ale pro mne — dost citelně. Převedla jsem vše a ještě jsem si půjčila od známé, abych nenechala sestru bez pomoci.

Poděkovala, řekla, že jsem ji zachránila. Položila jsem telefon s těžkým srdcem, ale s pocitem, že jsem udělala správnou věc. Několik dní jsem tím žila — jako bych splnila důležitý úkol. Dokonce jsem se přistihla, že jsem na sebe pyšná.

A pak v jeden obyčejný den jsem šla na internet. Bez cíle, prostě se podívat na novinky. A náhle jsem viděla její fotku. Nejprve jsem tomu nevěřila. Prolistovala jsem dál — další, a pak třetí. Byla na dovolené. Ne v nemocnici, ne doma, ne na léčbě. Slunečný obličej, lehké oblečení, radost v očích. Data byla čerstvá.

Přepadla mě studená sprcha. Seděla jsem a dívala se na obrazovku, dokud mě nezačaly bolet oči. Uvnitř narůstala ne zloba, ale jakási prázdnota. Bylo mi stydno za sebe, za svou důvěřivost. A bolelo mě to ne kvůli penězům — ale proto, že mě využila, hrála na mé strachy a rodinné city.

Ihned jsem nezavolala. Potřebovala jsem čas. Vzpomínala jsem na všechna její slova, intonace, vzdechy. Jak říkala, že se bojí, že je sama. A pochopila jsem — byla to lež. Vědomá, klidná lež.

Několik nocí jsem téměř nespala. V hlavě se mi hádaly různé myšlenky: požádat o peníze zpátky, uspořádat rozhovor, zjistit všechno do konce. Ale čím déle jsem přemýšlela, tím jasněji jsem si uvědomovala — rozhovor nic nezmění. Ona buď se ospravedlní, nebo mě obviní z necitelnosti. A já znovu budu ta, která je vina.

A pak jsem se rozhodla udělat něco jiného. Napsala jsem jí dlouhou zprávu. Klidně, bez křiku. Napsala jsem, že jsem viděla fotky a všechno pochopila. Že jsem peníze dala upřímně, ze srdce, a ať si je nechá. Ale spolu s nimi ať si nechá i právo už mě nikdy neoslovovat. Napsala jsem jí, že nedržím zlost, ale důvěra už není.

Po odeslání zprávy jsem vypnula telefon a dlouho seděla v tichu. Bylo to těžké, ale zároveň se objevilo podivné odlehčení. Jako bych poprvé za mnoho let zvolila nebýt pohodlnou, nezachraňovat za každou cenu sebe.

Uplynul čas a já stále přemýšlím: Jestli jsem udělala správně, když jsem zavřela ty dveře bez skandálu a vysvětlení, nebo by se příbuzným mělo odpouštět všechno — co myslíte vy?