Přivezla jsem své dceři starého plyšového medvídka z mého dětství. A po nějaké době se ukázalo, že hračka z mého dětství není tak nevinná, jak jsem si myslela…

Vyštrachala jsem medvídka z horní police v bytě rodičů, když jsem pořádala věci. Byl opotřebovaný, měl jen jedno oko a známý pach starého domu. Držela jsem ho dlouho v rukou, než jsem ho vložila do tašky pro dceru. Ten večer ho objala a řekla: „Je teplý, jako by žil.“ Po několika dnech jsem si všimla, že s ním nechce zůstávat o samotě. A pak se stalo něco, po čem jsem si uvědomila, že tento medvídek není tak neškodný, jak se mi zdálo…

Tento medvídek byl se mnou téměř celé mé dětství.

Maminka ho koupila na trhu, když mi bylo asi sedm let. Obyčejný, levný, hnědý. Nikdo tehdy nepřemýšlel o tom, z čeho jsou hračky vyrobeny a kdo je šil. Byl prostě tam. Spala jsem s ním, brala ho s sebou, když jsem zůstávala u babičky, držela se ho za tlapičku, když jsem se bála.

Bála jsem se často.

Otec pracoval na dvou pracích, takže jsme často s maminkou zůstávaly samy. Mamka vždy čekala na tátu pozdě do noci a mě posílala spát. A já se schovávala pod peřinou a tiskla k sobě medvídka. Byl těžký, pevný a mě připadalo, že s ním nejsem sama.

Roky ubíhaly.

Dospěla jsem, vdala se a narodila se mi dcera. Medvídek zůstal v rodičovském domě — nejprve ležel ve skříni, pak se objevil na horní poličce. Skoro jsem na něj zapomněla. Až do toho dne, kdy jsme s maminkou začaly uklízet staré věci. Mamka už moc nechodila, rychle se unavila a já jsem dělala všechno sama.

Když jsem viděla medvídka, sevřelo mě v hrudi.

Rozhodla jsem se, že ho dám své dceři. Ať je propojení generací, ať má také “svou” hračku, stejně jako jsem měla já kdysi.

Dcerce bylo tehdy osm.

Nejprve byla nadšená, objala medvídka a posadila ho na postel. Ale po pár dnech jsem si všimla, že ho dává pryč. Nehraje si s ním, nebere si ho s sebou.

— Nelíbí se mi, — řekla jednou.

— Proč? — zeptala jsem se.

— Je nějaký smutný.

Usmála jsem se a připsala všechno dětské fantazii.

Pak ale dcera začala špatně spát. Probouzela se v noci, volala mě a říkala, že se jí zdají neklidné sny. Obviňovala jsem školu, náročnost, věk.

Jednou v noci jsem vstala, abych se napila vody, a viděla jsem světlo v jejím pokoji.

Dcerka seděla na posteli a držela medvídka, ale neobjala ho, držela ho dál od sebe, jako by se bála.

— Mami, — řekla tiše, — a ty jsi s ním plakala?

Tato otázka mě vyvedla z míry.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Protože ano, plakala jsem. Mnohokrát. Do polštáře, do jeho chlupů, aby nikdo neslyšel. Najednou jsem pochopila, že všechny mé strachy, všechno dětské napětí, všechno, co jsem se tak snažila vytlačit, bylo spojeno s tímto medvídkem.

A možná jsem to předala dál.

Další den jsem vzala tu hračku do rukou a poprvé po mnoha letech ji pečlivě prohlédla. Švy byly hrubé, uvnitř bylo něco tvrdého. Rozpárala jsem mu záda. Uvnitř byla stará látka, kousky vaty a… malý kovový zvoneček. Zčernalý, zrezivělý.

Vzpomněla jsem si, jak jsem někdy v noci slyšela slabé zvonění, když jsem se otáčela. Tehdy jsem si myslela, že se mi to zdá. A možná, že nezdálo.

Téhož dne jsem medvídka vyhodila. Bez lítosti.

Dceři jsem řekla, že ta hračka byla příliš stará.

Od té doby spí klidně.

A já jsem poprvé přemýšlela o tom, kolik našich dětských strachů, aniž bychom to sami chtěli, předáváme našim dětem — skrze slova, věci, vzpomínky.

Někdy je lepší nechat minulost tam, kde je její místo.

A dokázali byste vyhodit věc z dětství, pokud byste zjistili, že s sebou nese příliš mnoho bolesti?