Adoptovala jsem dceru své nejlepší kamarádky. A když dívce bylo 18 let, řekla: «Musíš si sbalit věci»

Moje dětství proběhlo v dětském domově. Žádní rodiče, žádní příbuzní, ani jedna osoba, která by mě nazvala svou. Moje nejlepší kamarádka měla stejný příběh — dvě dívky bez kořenů, snící o tom, že budou pro někoho důležité. Dali jsme si vzájemný slib: jednou vytvoříme rodinu, kterou jsme nikdy neměly.

Roky ubíhaly. Vyrostly jsme, vystudovaly a začaly pracovat. A pak se v jejím životě udál krátký okamžik štěstí — otěhotněla. Otec dítěte zmizel, jakmile uslyšel tu zprávu. Žádná podpora, žádná pomoc, ani žádný rozhovor. Prostě odešel. Ona neměla žádné bratry, sestry, rodiče. Byla jsem tu pouze já.

Držela jsem ji za ruku na porodním sále, když se narodila její dcera. Malá, s tmavými vlásky a hlasitým pláčem. Kamarádka plakala štěstím a já jsem se sama sobě zapřísahala: budu tu vždy.

Stala jsem se “tetou”. Druhým párem rukou, když bylo třeba se postarat o miminko. Rameno, o které se opřela po bezesné noci. Člověk, který nosil jídlo, když peníze nestačily do výplaty.

Dívka rostla. Chytrá, zvědavá, s vážnýma očima a vzácným úsměvem. Milovala jsem ji tak, jako by byla moje. Možná proto, že jsem chápala — pro takovou dívku, jakou jsme kdysi byly, může být láska dospělého člověka jediným kotvou v tomto světě.

A pak přišla pohroma. Kamarádce diagnostikovali rakovinu v posledním stadiu. Lékaři mluvili opatrně, vyhýbavě, ale obě jsme chápaly: času je málo.

Požádala mě o jednu věc. Adopci dcery. Stát se její matkou oficiálně, právně, aby se dívka nedostala do systému, ve kterém jsme samy vyrůstaly. Aby měla domov, měla rodinu, aby měla alespoň jednoho člověka na světě.

Souhlasila jsem bez váhání. Zařídily jsme všechny papíry, dokud ještě mohla podepisovat dokumenty. A po čtyřech měsících už tu nebyla.

Dívce bylo osm let. Neplakala na pohřbu — prostě stála vedle mě, držela mě za ruku tak pevně, že jí prsty zbělaly. Večer, když jsme se vrátily domů, se tiše zeptala: “Ty mě neodvedeš, že?”

Objala jsem ji a slíbila: nikdy.

Dalších deset let bylo náročných. Pracovala jsem na dvou místech, abych nás obě zabezpečila. Pomáhala jsem s úkoly, vodila na kroužky, chodila na rodičovské schůzky. Učila jsem se být matkou, aniž bych měla před sebou příklad. Chybovala, napravovala chyby, zkoušela znovu.

Stávala se dospělejší. Někdy jsem chytala na sobě její zamyšlený pohled a chápala — pamatuje si maminku. Uchovává těch osm let, které s ní strávila. A to je správné. Nikdy jsem se nesnažila nahradit její matku. Jen jsem se snažila dát jí to, co jsem sama neměla — domov, kde na tebe čekají.

V den jejích osmnáctin jsme seděly v kuchyni, pily čaj s dortem, který jsem ráno upekla. Celý večer byla tichá, o něčem přemýšlela. A pak se najednou na mě podívala a řekla:

— Musíš si sbalit věci.

Srdce mi kleslo. To jsem nečekala. Myslela jsem, že jsme spolu vše překonaly, že vazba mezi námi je silná. A ona… chce, abych odešla?

Ruce se mi roztřásly. Položila jsem šálek na stůl, abych nic nepřelila.

— Co tím myslíš? — vysoukala jsem ze sebe.

Usmála se — poprvé za celý večer.

— Koupila jsem byt. Náš s tebou. Na dvě jména. Šetřila jsem peníze od šestnácti let, pracovala, odkládala každou korunu. Chtěla jsem tě překvapit. Celé ty roky jsi platila za nájem, ale mohla jsi odkládat na sebe. Teď máme své vlastní bydlení. Naše. Proto si musíš sbalit věci — za týden se stěhujeme.

Její slova mi nedocházela okamžitě. Dívala jsem se na ní, snažila se pochopit. Byt. Na dvě jména. Pracovala, šetřila… pro nás.

Slzy mi tekly samy od sebe. Nedokázala jsem je zastavit. Celé ty roky jsem si myslela, že jí něco dávám. A ona… ona mi dala rodinu. Skutečnou. Tu, o které jsme s její maminkou snily v dětství.

— Mamka mě naučila jednu věc, — řekla tiše, a to slovo — “mamka” — vyslovila, když se na mě dívala. — Že rodina — to není krev. Jsou to ti, kdo zůstávají, když všichni odcházejí. Zůstala jsi. Stala ses mou rodinou. A teď chci být tou tvou.

Objaly jsme se a obě plakaly. Deset let strachu, pochyb a únavy se vyplavilo s těmi slzami. Ale to byly slzy úlevy. Vděčnosti. Lásky.

O týden později jsme se přestěhovaly. Dvoupokojový byt, světlý, s výhledem na park. Na zdi v obývacím pokoji visí fotografie — my tři: já, moje kamarádka a její malá dcerka v náručí. Rodina, kterou jsme vytvořily. Ne dokonalá, ale opravdová.

Nyní je dceři dvacet dva. Studuje na univerzitě, plánuje budoucnost. Někdy mě oslovuje jménem, někdy — mamkou. A pokaždé, když slyším to slovo, vzpomenu si na tu dívku z dětského domova, která snila o rodině.

S kamarádkou jsme splnily slib. Vytvořily jsme rodinu, kterou jsme nikdy neměly. A teď žije dál — v její dceři, která se stala mojí.

A věříte, že rodina — to nejsou pouze pokrevní vazby? Že láska a oddanost jsou silnější než biologické vazby?