Manžel se přestěhoval spát do hostinského pokoje prý kvůli mému “chrápání”. A o pár dní později jsem zjistila, že mi prostě lhal…

S manželem jsme, jako většina párů, spávali v jedné posteli každý večer. Až jednoho dne odešel do hostinského pokoje a řekl, že potřebuje lepší spánek. “Miláčku, mám tě rád, ale strašně chrápeš. Potřebuji normálně spát.”

Myslela jsem si, že je to na pár nocí, ale už se nevrátil. Zkoušela jsem nosní spreje, teplé čaje před spaním, všechno, co se v takových případech doporučuje, ale nic se neměnilo. Jen mě uklidňoval: to se stává, neber si to, prostě potřebuje odpočinek. A pak to bylo ještě podivnější. Zamkl dveře hostinského pokoje, přestěhoval tam své gadgety a začal používat vlastní koupelnu.

Vlastně tam bydlel. Už jsem skoro uvěřila, že se mnou opravdu něco není v pořádku a rozhodla jsem se objednat k lékaři. Postavila jsem vedle postele malý diktafon, abych zjistila, jak moc je to špatné. Ráno jsem nahrávku přehrála a slyšela několik hodin ticha. Chrápání tam vůbec nebylo. A pak mi došlo: pokud to není ve mně, proč ten divadlo. Vzpomněla jsem si, že máme schované náhradní klíče.

Tu samou noc, kolem druhé hodiny, jsem se přiblížila k dveřím hostinského pokoje. Zevnitř se neozýval žádný zvuk, ale pod dveřmi pronikalo světlo. Vložila jsem klíč a otevřela. To, co jsem viděla, mě prostě paralyzovalo…

Manžel seděl na posteli v hostinském pokoji, obklopený papíry. Všude – na posteli, na podlaze, na stole – ležely dokumenty, účty, dopisy. Notebook byl otevřený a na obrazovce byly tabulky s čísly.

Zvedl hlavu a když mě uviděl ve dveřích, zbledl. Rychle začal sbírat papíry a schovávat je.

Zeptala jsem se: co se děje? Proč tady sedíš s dokumenty uprostřed noci?

Mlčel, odvrátil se.

Přistoupila jsem blíž a vzala si jeden list ze stolu. Účet z nemocnice. Na jeho jméno. Diagnóza – onkologie. Datum – před třemi měsíci.

Vzala jsem si další list. Výsledky analýz. Ještě jeden – doporučení na chemoterapii.

Dívala jsem se na ty papíry a nerozuměla. Manžel má rakovinu. Tři měsíce. A já o tom nevěděla.

Zeptala jsem se třesoucím se hlasem: jsi nemocný? Tři měsíce? Proč jsi mlčel?

Posadil se na okraj postele a sklonil hlavu. Řekl tiše: nechtěl jsem tě vyděsit. Myslel jsem, že to zvládnu sám.

Zvládneš to sám? S rakovinou?

Vyprávěl mi. Před třemi měsíci mu byl diagnostikován nádor. Lékaři řekli – léčba bude dlouhá a náročná. Chemoterapie, ozáření, možná operace.

Začal s léčbou. Jezdil na procedury, zatímco jsem byla v práci. Skrýval vedlejší účinky. Říkal, že je unavený, že má nachlazení, že špatně spal.

Zeptala jsem se: a chrápání? Hostinský pokoj?

Vysvětlil. Po chemoterapii mu bylo v noci špatně. Nevolnost, slabost, bolest. Nemohl spát. Vstával, chodil, bral léky. Nechtěl, abych to viděla.

Vymyslel si to s chrápáním. Přestěhoval se do hostinského pokoje, abych nezjistila, jak mu je špatně. Zabouchnul dveře, abych v noci nevešla. Trávil tam noci sám – s bolestí, prášky a strachem.

Poslouchala jsem a nemohla tomu uvěřit. Tři měsíce můj muž bojoval s rakovinou sám. Vedlejší pokoj. Skrýval to přede mnou.

Ptala jsem se: proč? Proč jsi to neřekl?

Podíval se na mě unavenými očima. Řekl: nechtěl jsem, abys měla starosti. Už tak pracuješ hodně a jsi unavená. Myslel jsem, že se vyléčím a pak ti to řeknu.

A co když se nevyléčíš? Umřeš tady sám a já budu myslet, že jsi utekl kvůli chrápání?

Nemluvil.

Posadila jsem se vedle něj na postel. Vzala jeho ruku. Byla studená, hubená. Teprve teď jsem si všimla – zhubnul. Tvář zbledla, oči zapadlé.

Jak jsem to neviděla? Jak jsem to mohla přehlédnout?

Protože to skrýval. Nosil volné oblečení, aby nikdo nepoznal úbytek váhy. Říkal, že jí v práci, když odmítal večeři. Odvolával se na únavu, když byl slabý.

Zeptala jsem se: co říkají lékaři? Prognóza?

Ukázal mi dokumenty. Nádor reaguje na léčbu. Je šance. Ale před námi je ještě mnoho měsíců chemoterapie, poté operace.

Řekla jsem: budu s tebou. Na každé proceduře. Každý den. Nejsi sám.

Začal protestovat: nemusíš, pracuješ, máš své vlastní záležitosti.

Řekla jsem pevně: nic není důležitější než ty. Zítra si beru dovolenou. Jedeme spolu k lékařům. Zjistím všechno. Pomůžu ti.

Začal plakat. Poprvé za roky jsem viděla jeho slzy. Objímal mě a plakal mi na rameni.

Zašeptal: jsem tak unavený. Tak se bojím. Sám. Nemohl jsem ti to říct.

Držela jsem ho, hladila po zádech. Cítila jsem, jak se třese.

Následující den jsme šli k onkologovi spolu. Lékař detailně vysvětlil situaci. Léčba probíhá, prognóza je opatrně pozitivní. Ale cesta je dlouhá.

Vzal jsem si neplacenou dovolenou na tři měsíce. Jezdila jsem s manželem na všechny procedury. Seděla vedle něj, když dostával infuze. Držela ho za ruku, když bylo špatně. Vařila lehká jídla, která mohl jíst. Pomáhala, když byl slabý.

Už se neschovával v hostinském pokoji. Spali jsme spolu. V noci, když mu bylo špatně, vstávala jsem, pomáhala mu, držela ho, než mu bylo lépe.

Uplynulo osm měsíců. Nádor se zmenšil natolik, aby byla možná operace. Udělali ji. Odstranili. Další měsíce zotavování.

Dnes je to rok od té noci, kdy jsem otevřela dveře hostinského pokoje. Manžel je v remisi. Lékaři říkají – zatím je vše v pořádku, pokračujeme v pozorování.

Spíme opět v jedné posteli. Chrápání není – nebylo. Byla to lež a strach.

Někdy si myslím – co by bylo, kdybych nedala nahrávací zařízení? Kdybych se věřila ve chrápání, objednala se lékaři, léčila neexistující problém?

Manžel by trpěl dál sám. Možná by to nevydržel. Vzdal to. Umřel v tom hostinském pokoji a já bych se to dozvěděla příliš pozdě.

Když jsem se ho nedávno ptala – proč to tak dlouho tajil?

Odpověděl – bál jsem se, že budu přítěž. Bál jsem se, že se unavíš nemocným manželem. Chtěl jsem tě ochránit před bolestí.

Řekla jsem – chráněním mě jsi mě málem připravil o tebe navždy. Jsme rodina. Nemoc – to je naše společná. Ne jen tvoje.

Přikývl. Objímal. Už neskrývá, když mu je špatně. Mluví. Společně to zvládáme.

Ta místnost – bývalý hostinský pokoj – je teď prázdná. Nechodíme tam. Příliš mnoho vzpomínek na noci, kdy tam byl sám, v bolesti, ve strachu.

Někdy ji přestavíme, proměníme ji v kancelář nebo něco jiného. Ale zatím nejsme připraveni.