Dala jsem své dceři starou panenku z blešího trhu. Ale pak jsem v ní uslyšela podivné praskání, které mi dodnes nedává klidný spánek…

Je mi třicet tři let, jsem svobodná matka a již mnoho let pracuji jako uklízečka. Život není jednoduchý — otec dítěte mě opustil, když bylo naší dceři deset měsíců. Od té doby jsme na to sami, sotva se uživíme, snažíme se žít důstojně.

Brzy bude mít moje dcera narozeniny. Chtěla jsem jí dát něco zvláštního. Peněz bylo málo — sotva jsme měli na nájem a jídlo. Šetřila jsem měsíc — odložila jsem třicet euro. Na hračku v obchodě to nestačilo.

V neděli jsem se vydala na bleší trh. Chodila jsem mezi stoly a dívala se na staré věci. Na jednom stole jsem uviděla panenku — porcelánovou, v krajkové šaty, s tmavými kudrnatými vlasy. Krásná, vintage. Prodavač chtěl dvacet euro.

Podívala jsem se na panenku pozorněji. Šaty čisté, obličej bez otluků, skleněné oči se leskly. Dcera snila o panence, ale novou jsem jí koupit nemohla. Tato vypadala téměř jako nová.

Hanla jsem se s prodavačem. Srazil cenu na patnáct. Koupila jsem ji. Přinesla domů, schovala na den narozenin.

Ráno v den narozenin se dcera probudila šťastná. Bylo jí sedm let. Upekla jsem jednoduchý koláč, ozdobila stůl balónky. Vynesla jsem panenku.

Dceři srdce zaplesalo. Vzala panenku opatrně, přitiskla ji k hrudi, usmívala se tak, jak jsem ji dlouho neviděla. Říkala — mami, je krásná jako princezna, děkuji.

Radovala jsem se, když jsem ji pozorovala. Konečně jsem mohla dát něco, co si přála.

Večer si dcera hrála s panenkou na podlaze. Já jsem připravovala večeři v kuchyni. Náhle jsem uslyšela praskání. Nebylo hlasité, ale jasné. Jakoby se uvnitř panenky něco rozbilo.

Dcera to také slyšela. Zvedla panenku, podívala se na mě s vyděšeným výrazem. Přišla jsem k ní, vzala panenku do ruky. Opatrně jsem ji zatřásla. Uvnitř se něco hýbalo, šustilo.

Prohlédla jsem panenku pozorněji. Na zádech, pod šaty, jsem našla malý zip. Předtím jsem si ho nevšimla — šaty ho skrývaly. Rozepnula jsem zip třesoucíma se rukama.

Uvnitř těla panenky byla dutina. A tam ležel balíček. Bílá látka, obalená kolem něčeho tvrdého.

Vytáhla jsem balíček a rozložila ho. Uvnitř byly peníze. Bankovky, úhledně složené. Spousta bankovek.

Dcera se dívala s široce otevřenýma očima. Spočítala jsem je. Tři tisíce euro.

Posadila jsem se na podlahu, nemohla jsem dýchat. To je více, než jsem vydělala za půl roku. Více, než jsem kdy držela v rukou.

Dcera se tiše zeptala — mami, odkud jsou ty peníze?

Netušila jsem, co odpovědět. Někdo je skryl do panenky. Dávno. Poté panenku prodali, dostala se na bleší trh. A já ji koupila za patnáct euro.

Celou noc jsem nespala. Ležela jsem, dívala se na strop, přemýšlela.

Vrátit? Ale komu? Prodavač na trhu neví, odkud panenka pochází. Řekl — koupil krabici věcí na výprodeji. Měsíc zpět. Nepamatuje si adresu.

Hledat majitele? Jak? Žádná jména, žádné stopy. Peníze prostě ležely v panence. Staré bankovky, možná tam byly roky.

Podívala jsem se kolem. Naše pronajatý byt. Prosakující strop. Starý nábytek. Prázdná lednička — do výplaty dva dny, peníze na jídlo nejsou.

Dcera spí v bundě, která je jí malá. Boty jsou opotřebované. Chtěla jsem jí koupit nové do školy, ale nemohla jsem.

Pracuji na dvou pracích. Během dne uklízím v kanceláři, večer myji podlahy v nákupním centru. Přicházím o půlnoci, zcela vyčerpaná.

Tři tisíce euro — záchrana. Možnost splatit dluhy, koupit dceři oblečení, vyléčit zuby, které bolí dva roky.

Panenku jsem koupila poctivě. Zaplatila jsem patnáct euro — poslední peníze. Panenka je moje. Vše, co je v ní — je moje.

Někdo se jí zbavil, aniž by ji zkontroloval. Prodali ji za babku. Kdyby peníze potřebovali, zkontrolovali by ji.

Osud mi dal šanci. Na narozeniny dcery. Když jsme byli na konci.

Následující den jsem uhradila dluhy. Zaplatila jsem nájem za byt na tři měsíce dopředu.

Koupila jsem potraviny. Lednice plná poprvé za měsíce. Dcera se dívala a nemohla uvěřit.

Koupila jsem jí bundu, boty, školní uniformu. Nové. Zkoušela je, skákala radostí. Poprvé má něco nového.

Byla jsem u zubaře. Léčila zuby. Bolest, která trápila dva roky, zmizela.

Zbytek jsem odložila. Na budoucnost, na nouzovou situaci.

Uběhlo půl roku. Život se změnil. Nehladovíme. Dcera je slušně oblečená. Jsem zdravá, pracuji bez bolesti. Dluhy nejsou.

Ale v noci nespím. Přemýšlím o těch penězích. Kdo je ukryl? Proč? Komu byly určeny?

Možná babička šetřila pro vnučku. Nebo matka pro dceru. Ukryly je léta, bankovku po bankovce. Snily o budoucnosti.

A pak umřeli. Nebo zapomněli. Panenku prodali, nevěda o penězích.

Vzala jsem cizí sen. Cizí úspory. Nepokoušela jsem se najít majitele.

Omlouvám se — neměla jsem na vybranou. Umírali jsme z chudoby. Osud dal šanci.

Ale stydím se.

Možná ten člověk nepotřeboval peníze. Možná zapomněli na peníze. Možná byly určeny mně.

Nebo jsem zlodějka, která se obhajuje nouzí?

Žiji s tím. Peníze nás zachránily. Ale svědomí nedá klid.

Občas se podívám na tu panenku. Dcera si s ní hraje, miluje ji. Neví, že uvnitř byly cizí peníze. Cizí sny.

A já to vím. A každý den volím — litovat nebo ne.

Lituji? Nevím. Dcera je sytá, oblečená, šťastná. Přežili jsme.

Ale ta bunda, ty boty, ta plná lednička — vše koupené za cizí peníze. Peníze, které někdo šetřil pro své dítě.

Zabrala jsem cizímu dítěti budoucnost. Dala jsem ji svému.

Je to správné? Nebo jen ukradu, skrývám se za chudobu?

Řekněte mi upřímně: kdyby jste byli na mém místě — vzali byste peníze? Nebo byste se pokusili najít majitele, riskujíce, že zůstanete s ničím? Opravňuje nouze krádež? Nebo je to jen krádež, jak to nazvat?