Syn přivedl dívku: “To je moje snoubenka”. Podívala jsem se na ni a poznala ji. Byla to dcera mého bývalého…

Před dvaadvaceti lety jsem udělala chybu. Měla jsem poměr s kolegou z práce. Oba jsme byli ženatí, on se svou ženou, já se svým manželem. Trvalo to půl roku a pak jsem otěhotněla.

Nevěděla jsem, čí je to dítě. S manželem jsme se nechránili, snažili jsme se mít dítě. Ale se svým milencem jsem byla také blízká ve stejných dnech. Udělala jsem výpočty — padesát na padesát.

Přerušila jsem románek. Řekla jsem milenci, že je konec, už ho nechci vidět. Nepřiznala jsem se k těhotenství. Rozhodla jsem se, že dítě budu považovat za syna svého manžela. Bylo to tak jednodušší. Správnější. Bezpečnější.

Porodila jsem syna. Manžel byl šťastný, já také. Milenec zmizel z mého života — dal výpověď, přestěhoval se do jiného města. Zapomněla jsem na něj. Žila jsem s rodinou, vychovávala syna, na minulost nemyslela.

Syn vyrostl. Inteligentní, krásný, laskavý. Dokončil univerzitu, našel si práci. Před měsícem řekl, že potkal dívku. Vážný vztah, chce jí představit rodičům.

Včera ji přivedl domů. S manželem jsme připravili stůl, čekali jsme. Dveře se otevřely, vešel syn s dívkou. Představil ji: “Mami, tati, to je moje snoubenka.”

Podívala jsem se na dívku a ztuhla. Poznala jsem ji hned. Viděla jsem její fotografie před dvaadvaceti lety, když románek ještě trval. Milenec mi ukazoval fotky své malé dcery, vyprávěl o ní.

Nyní stála přede mnou jako dospělá. Krásná, usměvavá. Snoubenka mého syna.

Usmála jsem se, pozdravila a pozvala k stolu. Uvnitř vše zamrzlo na kus ledu. Večeřeli jsme, povídali si, ona vyprávěla o sobě. Poslouchala jsem a dívala se na ni.

A najednou jsem si všimla. Oči. Tvar očí u ní a u mého syna — stejný. Vzácný, neobvyklý. Můj manžel takové neměl. Já také ne.

Potom úsměv. Usmívali se stejně — levý koutek úst trochu výš než pravý. Asymetricky, roztomile. Můj manžel se tak neusmívá. Já také ne.

Gesta. Když mluvili, oba dělali stejné gesto rukou — dotýkali se laloku ucha, když přemýšleli. Viděla jsem to u syna stokrát. Teď jsem to viděla u ní.

Seděli vedle sebe, drželi se za ruce, smáli se. A já na ně koukala a chladla. Jsou si příliš podobní. Příliš.

Ledová myšlenka mě probodla: a co když můj syn není od manžela? Co když je od toho muže, se kterým jsem měla poměr? Pak jsou oni — bratr a sestra. Polorodí. Neznající pravdu.

Jsou zamilovaní. Plánují svatbu. Chtějí děti v budoucnu. A pokud jsou příbuzní?

Večer skončil. Odešli šťastní. Manžel šel spát spokojený — snoubenka je dobrá, rodina slušná. A já nespala celou noc.

Přepočítávala jsem ty dny před dvaadvaceti lety. Kdy jsem otěhotněla. S kým jsem se ve ty dny blížila. Pravděpodobnosti. Nemohla jsem být jistá. Padesát na padesát tehdy. Padesát na padesát teď.

Ale tyto shody. Oči. Úsměv. Gesta. Příliš mnoho na náhodu.

Musím to ověřit. Test DNA. Ale jak? Říct synovi — pojďme zjistit, čí jsi vlastně dítě? Zeptá se proč? Budu se muset přiznat k poměru před dvaadvaceti lety. Rozvrátit obrazy jeho světa. Rozvrátit manželství s manželem, který nezná pravdu.

Nebo říct snoubence? Vysvětlit, že její otec — může být otec mého syna? Zeptá se — odkud znáte mého otce tak dobře? Budu se muset přiznat k románku. S jejím otcem. Zatímco byl ženatý s její matkou.

Nemohu říct nikomu. Ale ani mlčet nemohu. Jestli jsou příbuzní, manželství není možné. Děti se mohou narodit nemocné. To je genetika, to je nebezpečné.

Ale pokud to tajně zkontroluji a ukáže se, že nejsou příbuzní — naruším jejich důvěru. Pokud se dozvědí, že jsem jejich DNA testovala bez svolení.

Jsem v pasti. Vytvořené mou chybou před dvaadvaceti lety. Tehdy jsem si myslela — jednodušší je neznat pravdu, vychovávat dítě v manželství, zapomenout na románek. Nyní tato nejistota může zničit život mého syna.

Uteklo již týden. Přicházeli znovu, diskutovali o svatbě. Dívala jsem se na ně, usmívala se, podporovala. A uvnitř umírala strachem.

Našla jsem kliniku, kde dělají anonymní testy DNA. Potřebují vzorky — vlasy, sliny. Mohu je nenápadně získat od syna. Ale od ní jak? Pozvat na čaj, vzít její šálek po? To je zrada, podvod, porušení hranic.

Co když to ale nezkontroluji a oni jsou příbuzní? Co když se za roky dozvědí pravdu jiným způsobem? Nebo porodí nemocné dítě a genetikové řeknou — jste pokrevní příbuzní?

Nespím noci. Dívám se na manžela, který spí klidně, nevěda, že jeho syn možná není jeho. Dívám se na fotografii syna a přemýšlím — kdo je tvůj otec ve skutečnosti?

Před dvaadvaceti lety jsem se rozhodla neznat pravdu. Žít v nejistotě. Tehdy se to zdálo správné.

Nyní tato nejistota může zničit život mého dítěte. A já nevím, jak správně postupovat.

Zkontrolovat tajně — zradit jejich důvěru. Říct pravdu — zničit rodinu. Mlčet — riskovat jejich zdravím a budoucími dětmi.

Řekněte mi: co byste udělali na mém místě? Zkontrolovali byste tajně DNA, riskujícé narušit důvěru? Nebo byste řekli pravdu a zničili svou rodinu? Nebo byste mlčeli a doufali, že vše dobře dopadne?

A možná existuje správný způsob, který nevidím z důvodu strachu a viny?