Navštívila jsem syna a přišla pohlídat vnuka. Třetí den mě syn posadil v kuchyni a řekl: “Mami, ty jíš moc.” Oči mi zalily slzami. Jsem snad vinna tím, že jeho žena…

Navštívila jsem syna na týden. Žijí v jiném městě, vídáme se zřídka — jednou za tři až čtyři měsíce. Vnukovi jsou čtyři roky, strašně se mi po něm stýskalo. Přivezla jsem dárky, hračky, peníze na dítě.

První den uběhl normálně. Obímali jsme se, radovali jsme se ze setkání, vnuk se ode mě nehnul. Snacha byla přívětivá, syn veselý. Myslela jsem si — dobrá rodina, vše se daří.

Druhý den jsem si začala všímat zvláštností. Otevřela jsem ráno lednici — a byla prázdná. Jedno balení jogurtu, trochu zeleniny, krabice vajec. No, pomyslela jsem si, večer asi pojedou nakoupit.

Na snídani snacha podala ovesnou kaši na vodě. Tři malé talíře — sobě, synovi a vnukovi. Mně také. Příkrmy byly maličké, tři až čtyři lžíce kaše. Vnuk ji snědl za minutu a požádal o další. Snacha odmítla, řekla, že to není dobré pro žaludek.

Mlčela jsem. Pomyslela si — možná mají nějakou dietu, moderní pohled na stravování.

K obědu uvařila polévku. Řídkou a průhlednou, pár brambor do hrnce. Všem nalila polovinu talíře. Syn jedl mlčky, zvykle. Vnuk opět žádal o přídavek — opět odmítnut.

Podívala jsem se na dítě pozorně. Hubený. Bledý. Kruhy pod očima. Ve čtyřech letech by měl chlapec být baculatý, s růžovými tvářemi. Ale tenhle — jako stéblo trávy.

Večer, když snacha odešla do sprchy, jsem se syna zeptala — jak krmí dítě, jestli jsou vždy takové porce. Odmávl to, řekl, že snacha dbá na zdraví rodiny, že přejídání je škodlivé.

Podívala jsem se na něj. Syn od poslední návštěvy také zhubl. Líce propadlé, lícní kosti vyčnívají. Je mu třicet dva let, vypadá na čtyřicet.

Třetí den jsem už to nevydržela. Ráno, když byla snacha v práci, jsem šla do obchodu. Koupila zásoby na týden — maso, kuře, mléko, ovoce, zeleninu, chléb, máslo. Normální lidské jídlo.

Připravila jsem oběd, jak se sluší a patří. Boršč s masem, bramborovou kaši, karbanátky, salát. Prostřela stůl.

Syn přišel z práce, uviděl stůl a zarazil se. Potom si sedl a začal jíst. Tiše, rychle, jako by byl hladový. Vnuk jedl oběma rukama, pomazal si obličej kaší, smál se. Prosil o přídavek — dala jsem mu.

Seděla jsem a dívala se na ně, a srdce mi svíralo. Můj syn a vnuk jedli, jako by týden hladověli.

Večer přišla snacha. Uviděla lednici plnou jídla, podívala se na mě s nespokojeností. Nic neřekla, ale obličej měla kamenný.

V noci jsem uslyšela jejich rozhovor ze ložnice. Snacha byla rozhořčena — prý jsem vykoupila půlku obchodu, teď to všechno sním a vyčerpám jejich zásoby. Že si to nemůže dovolit tyto výdaje na jídlo.

Ráno mě syn požádal, abych šla do kuchyně. Posadil mě ke stolu. Řekl vážně, s provinilým výrazem, že musím jíst méně. Že ženy se obávají — jím příliš mnoho, jídlo je drahé, mají omezený rozpočet.

Seděla jsem a nemohla jsem uvěřit svým uším. Oči se mi zalily slzami.

Jím příliš mnoho? Já, která jsem tyto produkty koupila za vlastní peníze? Já, která jsem viděla, že vnuk je hladový, že syn je hubený?

Zeptala jsem se ho přímo — proč není v domě normální jídlo. Proč dítě žádá jídlo, ale nedostane ho.

Syn se začal ospravedlňovat. Že partnerka šetří, odkládá peníze na budoucnost. Že to je dočasné, brzy bude vše v pořádku.

Vstala jsem, prošla do jejich ložnice. Otevřela šatník snachy. Viselo tam asi dvacet šatů. Návrhářských, se značkami známých značek. Na polici — pět kabelek. Drahé, kožené.

Vrátila jsem se do kuchyně. Zeptala jsem se syna — je to ta budoucnost, na kterou ona šetří? Hadry za tisíce eur, zatímco jeho dítě jí tři lžíce kaše denně?

Sklonil oči. Málem mlčel.

Pochopila jsem všechno. Snacha šetří na jídle pro rodinu, aby si mohla kupovat značky. Syn to ví, ale mlčí. Bojí se konfliktu, bojí se jejího nesouhlasu.

Sešla jsem věci hned ten den. Řekla jsem, že jedu dříve. Nechala jsem peníze na stole — pět set eur. Řekla jsem synovi, aby za ně koupil jídlo. Normální jídlo. Pro vnuka.

Snacha ani nevyšla se rozloučit.

Už doma, za týden, jsem viděla snachinu fotografii na sociálních sítích. Nová kabelka. Další designérská, za patnáct set eur. Podpis: “Pohladila jsem se.”

Podívala jsem se na tu fotografii a vzpomněla si na vnuka. Hubeného, bledého, který žádal o přídavek kaše.

Volala jsem synovi. Zeptala se, zda nakoupil za peníze, které jsem nechala. Řekl, že snacha je vzala na zaplacení účtů.

Jaké účty, pokud kupuje kabelku za patnáct set?

Neodpověděl. Požádal, abych se nevměšovala do jejich rodinných záležitostí.

Teď nevím, co dělat. Každý den volám a ptám se na vnuka. Syn říká, že je vše v pořádku. Ale pamatuji si jeho obličej u toho stolu, když jedl můj boršč. Hladový, vděčný obličej dvaatřicetiletého muže.

Jsem matka. Nemohu se dívat, jak můj syn a vnuk hladoví, zatímco jeho žena kupuje další značkové hadry.

Ale syn nechce pomoci. Říká, že to je jeho rodina, jeho dům, jeho rozhodnutí.

Řekněte mi upřímně: měla bych se zapojit a zachránit vnuka před touto situací? Nebo to opravdu není moje věc a měla bych prostě ustoupit?