Opustil jsem ženu, když vážně onemocněla, a odešel k mladé milence. Po dvou letech se bývalá žena uzdravila a já jsem žil život, o kterém jsem snil — ale ukázalo se, že jsem snil o něčem jiném…

Moje žena onemocněla, když jí bylo čtyřicet dva. Rakovina. Agresivní forma, těžká léčba, dlouhá rehabilitace. Lékaři dávali padesátiprocentní šanci na přežití.

Byli jsme manželé osmnáct let. Dvě děti — dcera šestnáct, syn čtrnáct. Obyčejná rodina, obyčejný život. Nebyli jsme bez problémů, ale žili stabilně.

Když začaly hospitalizace, chemoterapie, nekonečné testy — nevydržel jsem to. Moje žena se z energické ženy proměnila ve stín. Zhubla, ztratila vlasy, byla stále unavená, bledá. Doma vonělo léky. Každý den — připomínka nemoci.

Pracoval jsem, chodil domů, a tam znovu nemocnice. Žena na gauči pod přikrývkou. Děti s červenýma očima. Ticho, strach, očekávání toho nejhoršího.

Začal jsem se zdržovat v práci. Nechtělo se mi jet domů. Tam byla nemoc, slabost, bezmocnost. A já měl čtyřicet pět, cítil jsem se mladý, plný síly.

V práci se objevila nová kolegyně. Dvacet osm let, krásná, veselá, bez problémů. S ní bylo snadné — žádné rozhovory o léčbě, prognózách, strachu ze smrti. Jen smích, flirt, lehkost.

Začali jsme se scházet. Nejprve káva po práci. Pak večeře. Pak jsem si pronajal pokoj v hotelu.

Říkal jsem si, že mám právo na štěstí. Že nemám povinnost tonout spolu s ženou. Že jsem se nezavázal být pečovatelem. Že je život jen jeden a nechci ho strávit v nemocnicích.

Po půl roce léčby jsem řekl ženě, že odcházím. Ležela po další dávce chemoterapie, sotva mohla mluvit. Vysvětlil jsem, že už to nezvládám, že to přesahuje mé možnosti, že musím žít dál.

Neplakala. Jen přikývla. Požádala mě, abych neděsil děti, aby jí dal čas říci jim to sama.

Odešel jsem za týden. Přestěhoval jsem se k milence. Děti se mnou nemluvily měsíc. Pak začaly, ale chladně, formálně.

První rok s milenkou byl jako pohádka. Cestovali jsme, chodili do restaurací, milovali se, žili lehce a bez závazků. Žádné nemocnice, žádné tíže. Poprvé po letech jsem se cítil svobodný.

Bývalá žena pokračovala v léčbě. Platil jsem alimenty, občas jsem volal dětem. Říkaly, že maminka bojuje, že je to těžké, že jí pomáhají. Poslouchal jsem a cítil úlevu, že to už není moje zodpovědnost.

Po dvou letech se žena uzdravila. Lékaři řekli — remise, rakovina ustoupila. Děti mi poslaly radostnou zprávu. Poblahopřál jsem jí, ale moc jsem se do toho nevžíval.

A pak jsem začal všímat si detailů ve vztahu s milenkou.

Když jsem dostal obyčejnou rýmu — horečku, nachlazení — byla podrážděná. Říkala, že si příliš stěžuju, že je to jen rýma. Odcházela ke kamarádce, aby se nenakazila.

Když jsem mluvil o plánech do budoucna — o společném bydlení, o dětech — vyhýbala se tématu. Říkala, že je na to brzy, že si máme jen užívat přítomnosti.

Viděl jsem, jak se dívá na jiné muže. Mladé, sportovní. Jak flirtuje s číšníky, s kolegy.

Jednou jsem zaslechl její rozhovor s kamarádkou. Smála se, říkala, že jsem dočasná varianta. Že je se mnou, dokud nenajde někoho lepšího. Že už nejsem mladý, že za deset let budu starý, a jí je teprve třicet.

Viděl jsem se jejíma očima. Muž kolem padesátky, který opustil nemocnou ženu. Který zvolil snadnější cestu místo zodpovědnosti.

Začal jsem sledovat profil bývalé ženy na sociálních sítích. Zveřejňovala fotografie — cestování, setkání s přáteli, úsměvy. Vlasy jí narostly, znovu vypadala zdravě. Krásná. Šťastná.

Šťastnější, než kdy během našeho manželství.

Děti psaly příspěvky o ní — jak je silná, jak jsou na ni hrdé, jak bojovala a zvítězila. Nazývaly ji hrdinkou.

A o mně se nezmiňovaly vůbec. Jako bych neexistoval.

Ležel jsem v noci vedle milenky a uvědomoval si — vyměnil jsem opravdovost za pozlátko. Žena bojovala o život, ukazovala neuvěřitelnou sílu. A já viděl jen slabost, nemoc, nepohodlí.

Neběžel jsem před nemocí. Běžel jsem před zodpovědností, před potřebou být silný, když je to těžké.

Milenka byla krásný obal. Lehká, veselá, bez problémů. Ale když mi bylo těžko — i když jen při nachlazení — nechtěla být vedle mě.

A žena prošla peklem a přežila. Beze mě. Stala se silnější, než jsem kdy já byl.

Před půl rokem mě milenka opustila. Našla si někoho mladšího, bohatšího. Řekla, že od života chceme něco jiného. Zůstal jsem sám v pronajatém bytě.

Děti se se mnou baví, ale formálně. Na oslavy jezdí k matce. Nezvou mě.

Nedávno jsem viděl fotografii bývalé ženy s mužem. Drželi se za ruce, usmívali se. Děti napsaly příspěvek — radují se, že je maminka znovu šťastná, že si po všem, co prožila, zaslouží lásku.

Seděl jsem a díval se na tu fotografii. Zářila štěstím. Našla si člověka, který si váží její síly, a neutíká před její slabostí.

A já zůstal s uvědoměním, že největší chybou mého života nebyla nevěra, nebyl rozvod. Ale to, že když ona bojovala o život, já v tom viděl problém, a ne hrdinství.

Že jsem si zvolil snadnější cestu. A ztratil jsem člověka, který byl silnější než já ve všech ohledech.

Řekněte mi upřímně: Zasloužím si odpuštění? Nebo jsou činy, po kterých už druhá šance být nemůže?