Třesoucíma se rukama počítala drobné u pokladny, zdržovala frontu. Všichni byli rozhořčení, netušíce, že chudá stařenka kupovala jídlo ani ne pro sebe…

Toho dne jsem se stavila do supermarketu jen pro chléb a mléko. Obyčejný večer, dlouhá fronta, unavení lidé, každý zíral do mobilu a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Přede mnou stála malá, hubená stařenka v ošoupaném kabátě a staré pletené čepici. V její malé košíku skoro nic nebylo: nejlevnější krmivo pro kočky, jedna veká a malý sáček krup.

Když přišla na řadu, začala pomalu, třesoucíma se rukama, vytahovat z kapsy drobné. Mince jemně cinkaly o povrch, několikrát je přepočítávala, pletla se a zase počítala znovu. Fronta se začala hýbat. Někdo si těžce povzdechl, někdo významně pohlédl na hodinky.

Ze zadní části se ozvalo nespokojené brumlání:
– Jak dlouho to bude trvat, než všechno to drobné přepočítají…

Někde z boku se tichě ozvalo:
– Naberou si, a pak nemají peníze. Očekávají, že někdo jiný to zaplatí.

Dívala jsem se na její ruce. Třásly se tak, že mince vypadávaly z prstů. Potichu si šeptala čísla, ale zjevně se pletla. Pokladní už začala být podrážděná a natáhla ruku ke krmivu:
– Možná tohle odebrat, nemáte dost…

Stařenka na ni vzhlédla a velmi tiše řekla:
– Pak zbyde na kočičky…

Tato věta jako by zůstala viset ve vzduchu, ale většina lidí pokračovala ve frknutí a protáčení očí. Někdo zezadu nespokojeně zamrmlal:
– Jaké kočičky, co za pohádky…

Stařenka, zčervenání, se chystala vrátit balení s krmivem. V tu chvíli jsem se tak styděla za celou tu frontu, za ty povzdechy, polohlasné věty, za tu lhostejnost. Rychle jsem vytáhla peněženku a podala bankovku pokladní.

– Přidejte to, prosím. Všechno zaskenovat.

Stařenka se ke mně otočila jako by jí někdo nabídnul něco neuvěřitelného.
– Není třeba, já pak odložím ten chléb, nějak to zvládnu…

– Nechte všechno, – přerušila jsem ji. – Všechno je v pořádku.

Nákupy byly zkontrolovány, drobné sesbírány. Stařenka přitiskla k sobě malý balíček s krmivem, chléb a krupici, pořád se ohlížela na frontu, jako by se omlouvala za to, že lidem zabrala pár minut navíc. U výjezdu se zastavila a tiše řekla:

– Omlouvám se, že jsem zdržela, lidé spěchali, a já už špatně počítám. Děkuji, zlatíčko. Já sama skoro nejím, zdravotně mi to nejde, ale oni sedí na ulici, hladoví. Kdo je nakrmí, když ne já…

Upřímně řečeno, v tu chvíli jsem její slova ne zcela pochopila. Jen jsem kývla, vyšli jsme téměř současně a pak se naše cesty rozešly. Udělala jsem pár kroků a cítila jakýsi nepříjemný pocit uvnitř, jako bych něco opomíjela. Otočila jsem se a viděla, že stařenka nejde směrem k domům, ale k prázdnému pozemku vedle silnice.

Zpomalila jsem krok a šla za ní, snažila se neupoutat pozornost. Zatočila za roh k řadě starých garáží. Tam obvykle není nic, jen odpadky a vítr. Ale jakmile se přiblížila, zpoza stínu se začaly objevovat kočky jedna po druhé. Nejprve jedna, poté druhá, třetí. Hubené, opatrné, s vyčnívajícími žebry, s poškrábanými tvářemi a obrovskýma očima.

Stařenka položila balíček na zem, vyndala veku, pečlivě ji nakrájela na kousky, vysypala granule, promíchala s chlebem a začala rozdělovat po malých hromádkách. Kočky se hned vrhly na jídlo, tlačily se, pofňukávaly, bály se, že na ně nezbyde. Neustále je napomínala:

– Nešaškuj, pro všechny se najde. Vydrž moment, hned ti dám. No, no, neodháněj ostatní, jsou stejně hladoví.

Jeden obzvláště opatrný seděl stranou a jen se díval. Uviděla ho, povzdechla si, odlomila větší kus a položila ho zvlášť.

– Pojď sem, neboj se. Já tady chodím každý den. Nejsem tu na chvíli.

Posadila se na bobek, kočky se jí třely o nohy, packami zanechávaly špinavé stopy na kabátě. Hlazila je po zádech, po mokrých od sněhu a špíny kouskách srsti a tiše říkala:

– Jezte, jezte, moji miláčci. Ještě přijdu, nebojte se. Dokud mohu chodit, budu nosit.

Stála jsem trochu stranou a měla knedlík v krku. V obchodě si počítala každou korunu, vybírala nejlevnější krmivo, a tady ho s takovou péčí rozděluje, jako by před ní nebyla bezprizorní zvířata, ale nejbližší tvory. V ten moment jsem se tak styděla za všechny ty nespokojené pohledy a komentáře ve frontě.

Přistoupila jsem blíž. Stařenka si mě všimla a znejistěla.
– Ty jsi mě sledovala? Já rychle, jen je nakrmím a zpátky domů. Tady kousek odsud.

– Vy vždycky kupujete krmivo tam? – zeptala jsem se.

Přikývla.
– Ano. Čekají na mě. Pokud jeden den nepřijdu, pak běhají, dívají se na každého kolemjdoucího, jako by hledali někoho. Když si pomyslím, že jim nemá kdo dát, přijde mi třídění zbytečné.

– A vám samotné to stačí na živobytí? – opatrně jsem se zeptala. – Vždyť skoro nic nekupujete.

Unaveně se usmála.
– Mně moc nepotřebuji. Šálek čaje, trochu kaše, kousek chleba. To své už jsem prožila. Ale oni ještě mají život před sebou, pokud se o ně někdo postará. Přináším alespoň nějaký užitek.

Když jsem se vracela domů, v hlavě mi zůstávala jedna a táž scéna: třesoucí ruce nad pultem, podráždění lidé kolem a ta stejná žena, sedící na studené zemi mezi hladovými zvířaty, kteří pro ni byli jako rodina. V obchodě jsme viděli jen „člověka, který zdržuje frontu“, ale venku se ukázalo, že ten člověk každý den zachraňuje ty, které nikdo nevidí.

Od té doby, když někdo u pokladny dlouho počítá drobné, už si nepospíším protočit oči. Protože nikdy nevíte, komu kupují tento nejlevnější balíček krmiva nebo poslední veku chleba. A co si myslíte vy: jsme častěji rozzlobení na tyto lidi, nebo se snažíme alespoň na chvíli zamyslet, proč se jejich ruce u pokladny třesou?