Dnešní děti i vnoučata jsou sobečtí – všichni vyžadují pozornost, ale nic nedávají na oplátku.
Co je to za konzumní přístup k seniorům? Jako bychom neměli své zájmy, a tak musíme jen hlídat vnoučata. A když něco potřebuji já, najednou jsou všichni zaneprázdnění.
Moje dcera má dva syny – jeden má 12 let a druhý 4 roky.
Nevím, jak je dcera se svým manželem vychovávají, ani co na to škola, ale kluci rostou jako lenoši – nikdy po sobě neuklidí, ani postel neustelou. Jíst cokoliv, co je k dispozici, také nechtějí. Opravdová starost.
Když byli vnoučata malá, pomáhala jsem dceři, jak jen to šlo. Posledních pět let jsem v důchodu a vnoučaty se nezabývám.
Letos jsem byla před podzimními prázdninami klidnější: podívala jsem se do kalendáře a pochopila, že na začátku listopadu se žádné dlouhé volno nepředpokládá – to znamená, že dcera s manželem nikam nepojedou.
Ale radovala jsem se příliš brzy.
Těsně před začátkem posledního týdne v říjnu, v neděli, zazvonil zvonek. Ve dveřích stála dcera se syny.
– Mami, ahoj! Přijmi vnoučata. Začaly nám prázdniny, – oznámila hned od dveří.
– Katko, proč jsi mě nevarovala? – byla jsem překvapená.
– Kdybych tě varovala, našla bys milion důvodů, proč se z role babičky vykroutit! – odpověděla dcera, když pomáhala klukům svléknout si kabáty. – My s Valerou jedeme na týden do lázní, už nemáme sílu! Jsem strašně unavená!
– Počkej, ale letos nejsou žádné další volné dny. A co práce? – zeptala jsem se, snažíc se vzpamatovat.
– Cožpak nemáme dovolenou? Valera si přidal tři dny z dovolené. Nemám čas, mami, – řekla dcera, políbila mě a odešla.
Doma už naplno hrál televizor a oblečení bratrů bylo rozházené po celé chodbě i pokoji. Snažila jsem se kluky přivést k pořádku, přimět je alespoň uklidit si oblečení, ale vůbec mě neposlouchali.
Moji polévku také odmítli jíst, tvrdili, že jim máma slíbila pizzu. V tu chvíli už jsem to nevydržela.
Zavolala jsem dceři:
– Katko, tvoje děti chtějí pizzu. Já jim nic takového kupovat nebudu!
– Hned vám objednám pizzu. Mami, oni tu tvoji kaši prostě nebudou jíst – vždy kvůli tomu vznikají hádky. Vezmi je někam, pobavte se, dejte si něco normálního k jídlu! Sama říkáš, že doma tě přivádějí k šílenství! – odpověděla Katka podrážděně.
– A za co jim mám ty zábavy organizovat? Ze svého důchodu? – rozhořčila jsem se.
– Na co jiného ho chceš utrácet? Vždyť to jsou tvoji vlastní vnoučata, ne cizí lidé! Prostě nechápu, – odsekla dcera a zavěsila.
A to je vše!
Celý život jsem se snažila pro svou milovanou dceru, šetřila každý haléř, pracovala na dvou místech. A ve stáří jsem dostala takové „díky“!
Ne, své vnoučata mám moc ráda. Ale i oni jsou unavení ze mě a já z nich – přece jen je mezi námi velký věkový rozdíl! A
dcera si myslí, že babička je taková bezplatná chůva a že teď je mou povinností starat se jen o vnoučata.
Sobeckost, říkám vám!
Leave a Reply