Můj manžel si zařídil milenku ve své společnosti. Ale netušil, kdo jsem doopravdy…

Před patnácti lety jsem se provdala z lásky. Mně bylo třiadvacet, jemu pětadvacet. Utajila jsem před ním jednu věc — že moje rodina vlastní velký holding. Několik společností, výroby, nemovitosti. Vážný byznys.

Otec byl proti: “Jsi si jistá? Možná si tě bere kvůli penězům?” Ale já trvala na svém. Neřekla jsem muži nic. Představila jsem rodinu jako “zámožnou, ale ne bohatou”. Svatba byla skromná. Žili jsme z jeho platu.

Pracoval jako manažer středního stupně v jedné ze společnostích holdingu. Netušil, že je to firma mého otce. Myslel si, že prostě našel práci přes inzerát. Byl pyšný, že “si všechno vybojoval sám”.

Já jsem nepracovala — porodila jsem dvě děti, starala se o domácnost. Říkal: “Jsi má žena v domácnosti, já zajišťuji rodinu”. Přikyvovala jsem. Bylo mi to jedno. Milovala jsem ho.

Od otce jsem peníze nebrala. Chtěla jsem si dokázat, že mohu žít obyčejným životem. Pronajímali jsme si byt, šetřili na auto, jezdili na dovolenou jednou ročně k moři. Skromně, ale šťastně.

Otec se občas ptal: “Jak se máš? Nepotřebuješ pomoc?” Odmítala jsem. “Všechno je v pořádku, tati. Zvládáme to”.

Uběhlo dvanáct let. Děti vyrostly, život se stabilizoval. Myslela jsem si, že jsme šťastní.

Před rokem jsem si všimla změn. Manžel začal zůstávat v práci déle. Telefon schovával. Usmíval se, když se díval na obrazovku. Když jsem se ptala — “pracovní záležitosti”.

Nejsem hloupá. Najala jsem si soukromého detektiva. Týden — a měla jsem fotografie. Chodil s mladou kolegyní. Kafé, hotel, její byt. Klasika žánru.

Bylo jí dvacet sedm. Ambiciózní, krásná, pracovala v sousedním oddělení. Dívala jsem se na fotky a neplakala. Bylo to zvláštní chladno uvnitř.

Nedělala jsem scény. Prostě jsem sledovala. Sbírala informace.

Za půl roku přišel domů spokojený: “Představ si, do našeho oddělení přišla nová kolegyně. Talentovaná dívka, bude rychle se vypracovávat”. Pochopila jsem — zařídil ji tam. Aby ji viděl častěji.

“Jak se jmenuje?” — zeptala jsem se klidně.

Řekl jméno. Bylo to ono.

“Skvělé”, — řekla jsem. “Dobrá práce”.

Druhý den jsem zavolala otci. Poprvé za patnáct let jsem ho požádala o službu.

“Tati, potřebuji tvoji pomoc. Ta společnost, kde pracuje můj manžel — to je přece tvoje společnost. Potřebuji něco zařídit”.

Otec poslouchal mlčky. Pak řekl: “Vždycky jsem věděl, že ten chlap není pro tebe dost dobrý”.

Za týden přijel otec do společnosti s neplánovanou kontrolou. Svolal celé vedení, všechny vrchní manažery. Manžel seděl v konferenčním sále, pyšný — před měsícem byl povýšen na staršího manažera. Netušil, že jsem otce požádala, aby mu dal povýšení. Aby pád byl bolestnější.

Otec se postavil na začátek stolu: “Dámy a pánové, s ohledem na ekonomickou situaci společnost provádí restrukturalizaci. Všechna povýšení udělená za poslední měsíc jsou zrušena”.

Manžel zbledl. Právě byl povýšen. Už se milence chlubil.

“Také, — pokračoval otec, — propouštíme zaměstnance přijaté na základě osobní protekce bez schválení hlavním úřadem”.

Řekl jméno milenky. Seděla o tři řady od manžela. Vyskočila: “Ale já…” Ochránce k ní přistoupil. “Berte si věci. Dnes je váš poslední den”.

Vyšla ze sálu v slzách. Manžel seděl, bílý jako křída.

“A nakonec, — řekl otec. — Do společnosti přichází nový vedoucí. Mnozí z vás budou pracovat pod jejím vedením”.

Dveře konferenčního sálu se otevřely. Vstoupila jsem. V přísném obchodním kostýmu, s balíčkem dokumentů. Pomalu jsem prošla ke stolu. Všichni se na mě dívali.

Manžel nedýchal.

“Seznamte se, — řekl otec. — Moje dcera. Bude vaším novým ředitelem pro personalistiku. Všechna personální rozhodnutí teď přes ni”.

Usmála jsem se sálu. Pak se podívala na manžela. Seděl, neschopen slova.

“Dobrý den, kolegové, — řekla jsem. — Doufám v plodnou spolupráci”.

Po schůzce mě manžel dostihl na chodbě.

“Ty… ty jsi dcera majitele?” — hlas se mu třásl.

“Ano. Patnáct let jsem byla tvoje žena v domácnosti. A také jsem dcera člověka, který vlastní společnost, kde pracuješ. Společnost, kde jsi dostával všechna svá povýšení. Každé tvé povýšení bylo s mým tichým souhlasem”.

“Proč jsi mi to neřekla?”

“Protože jsem chtěla, abys mě miloval. Ne moje peníze. Ne moji rodinu. Mě”.

On mlčel.

“Tvojs milenku propustili, — pokračovala jsem. — Ty zůstaneš. Protože nejsem krutá. Budeš pracovat. Pod mým vedením. Každý den mě budeš vidět a vzpomínat, koho jsi zradil”.

“Já… já jsem nevěděl…”

“Přesně tak. Ty jsi nic nevěděl. Myslel jsi, že já — nikdo. Žena v domácnosti, která sedí doma a čeká na tebe. A já jsem — vlastník tvé kariéry. A teď vlastním tvoji budoucnost”.

Rozvedla jsem se s ním za tři měsíce. Vzala děti, byt, auto. Alimenty. Zůstal pracovat ve společnosti — jiné možnosti neměl. Doporučení od nás nikdo nedá.

Vrátila jsem se k byznysu. Ukázalo se, že mě to baví. Jsem dobrý ředitel. Otec je na mě pyšný.

Občas vidím bývalého manžela v chodbách kanceláře. Sklopí oči. Procházím kolem. Už necítím nic.

Jen otázka mě trápí: udělala jsem dobře, když jsem před patnácti lety skryla pravdu o sobě? Možná, kdyby věděl hned — vážil by si mě víc? Nebo by přesto podváděl, jen s jinými ospravedlněními? A stálo mu to za to odpustit nevěru, když nevěděl, kdo skutečně jsem? Nebo muž, který podvádí “ženu v domácnosti”, podvede jakoukoliv ženu — ať bohatou nebo chudou?