Syn podpořil otce, a ne mě: „Mami, ty už mu nejsi potřebná, táta bude mít novou rodinu.“ Ale když se narodilo dítě, všechno se náhle změnilo…

Manželovi bylo padesát pět, mně – padesát dva, když oznámil rozvod. „Potkal jsem ženu. Milujeme se,“ řekl při večeři, jako by mluvil o počasí. Bylo jí třicet dva a čekala dítě.

Třicet let manželství. Jeden syn, kterého jsem porodila, vykrmila, vychovala. Studoval na univerzitě, když otec oznámil své “štěstí”.

Čekala jsem, že mě syn podpoří. Řekne otci, že se chová podlostně. Ale řekl něco jiného.

„Mami, pusť tátu. Už mu nejsi potřebná. Bude mít novou rodinu, nové dítě. Má právo na štěstí.“

Stála jsem v kuchyni a nemohla uvěřit. Můj syn. Moje dítě. Pro kterého jsem obětovala celý život.

„A co já?“ – zeptala jsem se.

„To zvládneš. Jsi silná,“ odpověděl a odešel pomáhat otci sbalit věci.

Rozvod proběhl rychle. Byt zůstal mně – jediná věc, kterou manžel nechal bez boje. Ostatní si vzal. Syn se přestěhoval k otci „aby ho podpořil v těžkém období“.

Zůstala jsem sama. V padesáti dvou letech. Bez manžela. Bez syna. S prázdným bytem a zlomeným srdcem.

První měsíce byly peklem. Plakala jsem, nemohla normálně pracovat, hubla. Pak něco kliklo. Uvědomila jsem si, že mě zradili. Oba. A že jim nic nedlužím.

Začala jsem žít pro sebe. Přihlásila jsem se na jógu, začala chodit do divadel, scházet se s kamarádkami. Jela jsem do Evropy – poprvé v životě sama, bez manžela. Bylo to neuvěřitelné.

Po roce milenka porodila. Syn poslal fotku: „Mami, mám bratříčka!“ Ani jsem to neotevřela. Hned jsem to smazala.

Občas volal. Vyprávěl o tom, jak šťastná je nová otcova rodina. Jak pomáhá s miminkem. Slyšela jsem to mlčky a myslela si: Kde jsi byl, když tvoje matka v noci plakala osaměním?

Uplynulo půl roku od narození dítěte. Syn přestal volat. Nepřikládala jsem tomu význam – bylo mi lehčeji bez jeho vyprávění o “štěstí” otce.

Za měsíc volal bývalý manžel. Poprvé za jeden a půl roku.

„Musíme si promluvit,“ – hlas se třásl.

„Není o čem,“ – chtěla jsem položit telefon.

„Počkej! Je to důležité. Týká se to dítěte.“

Poslouchala jsem. Mluvil zmateně, nervózně. Dítěti diagnostikovali těžkou formu CP. Potřebuje neustálou péči, rehabilitace, léčbu. Mladá manželka to nevydržela. Řekla: „Na to jsem se neupsala“ – a odešla. Dítě nechala jemu.

„Nezvládám to,“ – řekl. „Práce, nemocnice, sám jsem onemocněl od stresu. Syn odmítá pomoci – říká, že má svůj život, že nemusí.“

Ironie mě udeřila do tváře. Ten samý syn, který mluvil o „nové rodině“ a „podpoře“.

„A co chceš?“ – zeptala jsem se chladně.

„Pomoz. Prosím. Jsi přece hodná. Vždycky jsi milovala děti.“

Rozesmála jsem se. Poprvé za ty roky – upřímně jsem se smála.

„Jsem hodná? Miluji děti? Zajímavé. Když jsi odcházel k těhotné milence, myslel jsi na to? Když mi syn říkal, že mi nejsi potřebný – myslel na to?“

„Byla to chyba…“

„Ano, byla. Tvoje chyba. A jeho. Ale ne moje. Svůj život jsem na vás obětovala. Třicet let na tebe. Dvacet osm let na něj. A co jsem dostala? Zradu.“

„Ale tam je dítě! Není to jeho vina!“

„To je tvoje dítě. S tvojí mladou láskou. Chtěli jste novou rodinu – tady ji máte. Vyřešte si to.“

Položila jsem telefon. Ruce se mi třásly, ale uvnitř byla chladná jistota.

Zavolal syn za hodinu. Plakal do sluchátka: „Mami, pomoz tátovi! Nezvládá to! Tam je malé dítě!“

„A kde jsi byl, když tvoje matka nezvládala osamělost? Když jsem v noci plakala? Byl jsi vedle táty, pomáhal mu budovat novou rodinu.“

„Ale myslel jsem si…“

„Myslel jsi, že budu navždy čekat? Odpouštět? Snášet? Ne. Už nikomu nic nedlužím. Táta má nový život. Ty máš svůj život. A já mám teď také svůj život. A v něm není místo pro ty, kdo mě zradili.“

Volali ještě několikrát. Pak přestali. Slyšela jsem přes společné známé: manžel si najal pečovatelku, prodal auto, zadlužil se. Syn občas přijíždí, ale zřídka. Mladá manželka se provdala za jiného.

A já? Já žiju. Ve třiašedesáti letech mám víc plánů, než jsem měla ve třiceti. Cestování, koníčky, přátelé. Naučila jsem se být šťastná sama.

Občas přemýšlím: Bylo to správné, jak jsem se zachovala? Možná jsem měla pomoci? Tam je přece dítě, neviné. Ale pak si vzpomínám na synova slova: „Jsi mu nepotřebná.“ A pochopím: nejsem krutá. Jen už nedovolím, aby mě využívali.

A otázka zní: Jsem špatná matka a bývalá manželka? Nebo jsem si prostě vybrala sebe po třiceti letech života pro druhé? A měla jsem zachránit ty, kdo mě zradili, jen proto, že „je to správné“?