Dva roky mě dcera nezve k sobě na návštěvu, vždy si najde nějakou výmluvu. A včera jsem se dozvěděla důvod, a co o mně říká za mými zády mě rozplakalo…

Od té doby, co se dcera vdala, jsem u ní doma nebyla ani jednou. Ani na kolaudaci, na Vánoce, ani na narozeniny vnučky. Nejprve jsem si myslela – no, jsou mladí, chtějí být spolu, a pak si zvyknout s dítětem, zařídit se. Nezasahovala jsem, nevolala každý den, bála jsem se, že budu dotěrná. Byla jsem vychována tak, že se do cizí rodiny se svými radami nesahá, i když je to rodina vlastní dcery.

Scházeli jsme se u mě doma. Občas přijela na hodinku jen tak na návštěvu.

Volala jsem sama, ptala se, jak se mají, jak se daří vnučce. Odpovídala stručně, spěšně, jako by se mnou mluvila mezi řečí. A potom se telefonáty taky zřídily. Vždycky jsem si to vysvětlovala jejím zaneprázdněním. Životem. Čímkoli, jen ne tím, co se teď ukázalo jako pravda.

Včera jsem náhodou potkala její sousedku. Ženu, kterou jsem párkrát viděla, když jsem ještě jezdívala k dceři. Byla ráda, že mě vidí a řekla:
– Dlouho jsem vás neviděla. Dcera říká, že teď žijete daleko, že jste vzácně k vidění.
Zůstala jsem překvapená. Daleko? Žiji jen asi čtyřicet minut cesty odsud.
– Řekla, že jste se přestěhovala na venkov, a ostýchá se k vám jezdit, – doplnila sousedka. – Říká, že žijete velmi… no… skromně.

Tato slova mě bodla jako nůž. Nejdřív jsem ani nepochopila, co mě ranilo víc: to, že tak o mně mluví, nebo to, že se za mě stydí. Za mě. Za svou matku.

Vrátila jsem se domů a několik minut jen seděla a hleděla do zdi. Nikdy jsem se nepovažovala za špatnou matku. Ne ideální – ano. Ale vychovala jsem ji sama. Manžel nás opustil, když bylo dceři šest let. Všechno jsem táhla sama: pracovala jsem jako prodavačka, přivydělávala jsem si, šila jsem lidem za pár korun po nocích, abych jí mohla koupit školní věci, sešity, dárek k narozeninám. Pamatuji si, jak plakala nad úkoly, a já seděla vedle ní a hladila ji po hlavě. Pamatuji si, jak si přála krásné šaty na maturitní ples, a já nakonec našla peníze, ani nevím jak. Pamatuji si, jak odcházela na studia a moje srdce hořelo pýchou.

Myslela jsem, že si to také pamatuje.

Nežiji bohatě. Mám malý dvoupokojový byt, starou pohovku, nádobí ještě z mého mládí. Ale nikdy jsem si nestěžovala. Jsem na to zvyklá. A myslela jsem si, že jsme s dcerou dost blízké, aby jí takové věci byly lhostejné.

Ale ukázalo se, že nejsou.

Večer jsem se rozhodla jí zavolat. Hlas se mi chvěl, snažila jsem se zůstat klidná.
– Dcero, proč říkáš lidem, že žiji daleko?
Zůstala zticha. Dlouho. A potom řekla:
– Mami, já… prostě je to pro mě jednodušší. Chápeš? Máme jiný sociální okruh a… no…
– Stydíš se za mě? – zeptala jsem se.
V telefonu opět ticho.
– Mami, proč tak mluvíš? Je to jen někdy… nevhodné… Když přijedeš ve své staré bundě… A když povíš, kde pracuješ… Lidé nepochopí. Nechci, aby si ze mě utahovali.

Seděla jsem a poslouchala, jako kdyby to říkalo cizí dítě.
Nevhodné. Stydí se za mou starou bundu. Za mou práci. Za mě.

Připadalo mi, že se mi srdce stalo prázdným. Snažila jsem se něco říct, ale slova uvízla. Dodala:
– Mami, chápej, mám teď jiný život. Nezlob se…

Ale už jsem neslyšela zbytek.

Jiný život. Bez mě.

Položila jsem telefon a seděla ve tmě, dokud se nerozsvítilo. Celou noc jsem nezvládla zaplakat. Jako bych už neměla žádné slzy. Zbyl jen těžký pocit: že vše, co jsem jí v dětství dala, pro ni nemá žádnou cenu ve srovnání s tím, co si mohou myslet cizí lidé.

A teď přemýšlím, co dál? Přijmout, že se za mě dcera stydí, a ustoupit stranou? Nebo se pokusit s ní ještě jednou promluvit, vysvětlit jí, že matku nemůže vyměnit jako nábytek, aby zapadla do svého života?

Jak byste se zachovali na mém místě?