Bratr si ode mě vzal peníze na “operaci pro mámu”. A o měsíc později jsem viděla jeho fotky z drahé dovolené a uvědomila jsem si, že tady něco hodně nehraje…

U mámy jsme dva. Jsem mladší a žiji už několik let v jiné zemi. Práce, rodina, vlastní život. Přijíždím zřídka, maximálně párkrát do roka. Vždycky s dárky, s kufrem plným věcí a věčným pocitem viny, že nejsem nablízku. Bratr zůstal s mámou ve stejném městě, bydlí nedaleko, dvacet minut chůze od ní. Pro ni byl vždy “můj chlapec”, “důvěra”. A v něčem to je pravda: pomáhal jí s drobnostmi, vozil ji po nákupech, nebo se stavil s potravinami.

O mámině zdraví jsem věděla jen z jejího věčného “všechno je v pořádku”. Dokonce i když jsem po telefonu slyšela její dušnost, kašel, bylo to všechno stejný: “nachladila se”, “přetěžovala se”, “stárnutí, nevšímej si toho.” Zvykla jsem si, že od ní žádnou paniku čekat nemůžete. Radši by zemřela, než sama požádala o pomoc.

První varovný signál přišel od bratra. Hlas vážný, bez obvyklých vtípků. Řekl, že si máma dlouho stěžuje na bolesti, že lékař trvá na operaci a že je lepší ji udělat soukromě, aby se nemuselo čekat půl roku. Že je potřeba velká částka, kterou je nutné zaplatit před hospitalizací. Byla jsem zmatená a ptala se, proč mi nikdo nic neřekl, ale on povzdechl: prý máma tě nechtěla znepokojit, dokud nebylo jasné, zda je operace definitivně nutná. Nyní, řekl, už to je jasné.

Upřímně, ani jsem neváhala. Pokud je otázka postavena tak: peníze nebo zdraví mámy, vždy zvolím mámu. Ještě ten den jsem mu potřebnou částku poslala. O týden později řekl, že se objevily další analýzy a nějaké “spotřební materiály”, a požádal o další. Sevřela jsem zuby, vydechla a poslala to, je to přece máma.

Mámě jsem napsala sama. Velmi opatrně, abych neprozradila bratra. Zeptala jsem se, jak se cítí, jaká jsou vyšetření. Ona, jako obvykle, odpověděla ve svém stylu: “To je všechno nic, dceruško. Neboj se, žiju pomalu. Jak se máš tam?” O operaci ani slovo. Rozhodla jsem se, že mě opravdu nechce zatěžovat, a nepřemýšlela nad tím.

Asi o měsíc později jsem projížděla sociální sítě. A najednou se mi objevila story jedné známé holky z našeho města. Moře, restaurace, koktejly. Na dalším videu vidím bratra. Opáleného, v nových šortkách s nějakým veselým chlápkem vedle. Popisek: “Nejlepší dovolená”. Několik minut jsem se jen dívala na obrazovku a nemohla si složit obraz ve své hlavě. Kde je operace? Kde je nemocnice? Kde je máma?

První myšlenka byla omluvit ho. Možná operaci odložili. Možná je to stará fotka. Možná to všechno zaplatil jeho šéf. Mozek horečně hledal varianty, při kterých by se neukázal jako parchant. Dokonce jsem mu napsala: “Jak se máš?” Odpověděl téměř okamžitě: “Vše ok, pracuju, jak ty?” Ani slovo o moři, ani slovo o mámě. O operaci také nezmínil.

Zavolala jsem mámě. Zeptala jsem se přímo, ale snažila se mluvit klidně: kdy půjde do nemocnice, jaké jsou vyšetření. Opravdu byla překvapená. Řekla, že ji objednali jen na konzultaci za pár měsíců, že žádná operace ještě nebyla naplánována, že vůbec nechápe, o čem mluvím. Zůstala jsem s telefonem v ruce a cítila, jak se mi něco uvnitř láme. Všechno bylo najednou příliš zjevné.

Když se bratr vrátil “z práce”, požádala jsem ho, aby se připojil k videohovoru. Nejprve vypadal svěže, opáleně, ale pak uviděl můj výraz a zklamaně sklopil hlavu. Zeptala jsem se přímo: kde jsou peníze, které jsem poslala mámě. Začal mluvit, že část šla na vyšetření, že doktor je soukromý, že život je takový, že i on je vyčerpaný a potřeboval si “odpočinout”. Pak přešel do obrany. Řekl, že mi “tam peníze padají z nebe”, zatímco on je s mámou celý život a že mu “taky něco patří”. Že bych stejně nepřijela, i kdyby máma šla do nemocnice. Že musím pomáhat, protože mám více možností.

Víte, co bylo nejhorší? Ne samotné peníze. Ale že máma v tu chvíli seděla ve svém bytě a ani nevěděla, že na ni byly vzaty peníze na dovolenou. Představovala jsem si, jak jí bude bolestně, pokud zjistí, že její jméno bylo použito jako záminka pro podvod uvnitř rodiny. A cítila jsem se tak znechucená, jako by mě okradli.

Teď přemýšlím, co dělat dál. Říct mámě pravdu nebo jí nechat iluzi dobrého syna. Přestat bratru dávat peníze, dokonce ani “na léky pro mámu”, a posílat všechno přímo jí. Požádat, aby vrátil alespoň část částky, nebo spravit nad ním jen kříž a už s ním nemít žádné vztahy. V hlavě se mi honí jedna myšlenka: ano, fyzicky je u ní, ale dává mu to skutečně právo tak využívat cizí důvěru?

Tak nevím, co je správné. Na jedné straně to je můj bratr a mámin jediný člověk poblíž. Na druhé straně mě podvedl, když se ukryl za její zdraví. Jak byste se zachovali na mém místě: řekli byste mámě všechno a odstřihli bratra, nebo byste mlčeli pro její klid a prostě si tiše udělali vlastní závěry?