Sestra mě požádala, abych o víkendu pohlídala její děti ‘kvůli záchraně manželství’. O měsíc později jsem se dozvěděla skutečný důvod…

Byly jsme si se sestrou vždycky blízké. Je o tři roky starší, má dvě děti — pět a sedm let. Jsem vdaná čtyři roky, zatím bez dětí. Oba s manželem pracujeme, budujeme si kariéru a šetříme na větší byt.

V pátek večer mi sestra zavolala celá uplakaná. Říkala, že mají s manželem krizi, že by si potřebovali někam vyrazit sami na víkend a zkusit to napravit. Požádala mě, abych pohlídala děti. Samozřejmě jsem souhlasila. Jsme přece rodina, je třeba si pomáhat.

Zavolala jsem manželovi a on řekl: “Žádný problém, přivez neteře, zajdeme s nimi do parku.” Máme dobré vztahy, a on si s dětmi mé sestry vždycky rozuměl. Dokonce lépe než já, upřímně řečeno. Hrál si s nimi, koukal na pohádky, celkově si s nimi úžasně rozuměl.

V sobotu ráno přivezla sestra děti. Vypadala zvláštně — ne jako v krizi. Naopak, byla jakási… povznesená, řekla bych. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Možná byla šťastná, že někam vyrazí s manželem.

Víkend proběhl skvěle. Manžel s dětmi šel do parku, já jsem vařila, večer jsme si všichni objednali pizzu. Normální rodinný víkend. V neděli večer si sestra děti vyzvedla, poděkovala mi a říkala, že si všechno vyříkali a zdá se, že se nakonec usmířili.

Za týden mě požádala znovu. Prý potřebují výsledek upevnit a tedy si zajet znovu. Pak ještě jednou. A pak: “Jsem prostě unavená, dej mi odpočinout.” Během měsíce jsme pětkrát hlídali děti. Už jsem začínala být unavená — práce, domácnost, cizí děti o vikendech. Ale je to sestra, jak ji odmítnout?

Manžel, mimochodem, neprotestoval. Dokonce až příliš ochotně souhlasil. Myslela jsem si, že je prostě hodný a miluje děti.

Všechno se prozradilo náhodou. Kamarádka mé sestry mi napsala do soukromé zprávy: “Poslouchej, víš, kde tvoje sestra tráví víkendy?” Nerozuměla jsem otázce. “Nejezdí tam s manželem. Jede s milencem do spa hotelu. Všichni to vědí, myslela jsem, že ty taky.”

Nejdřív jsem tomu nevěřila. Zavolala jsem sestře. Ta mlčela deset sekund, pak řekla: “No jo, promiň. Já jen… potřebovala jsem čas pro sebe.” Zeptala jsem se: “A tvůj manžel to ví?” Ona: “Není to tvoje věc.”

Byla jsem v šoku, ale pak to bylo ještě horší. Večer jsem si sedla k povídání s manželem. Povídala jsem mu, co jsem se dozvěděla o sestře. Poslouchal a blednul. A pak řekl: “Musíme si promluvit.”

Ukázalo se, že mu sestra celou tu dobu psala. Začala poděkováním za pomoc s dětmi. Pak komplimenty: jaký je starostlivý, jak dobře si rozumí s dětmi, ne jako její muž. Pak fotky ve spodním prádle “omylem poslány někam jinam”. Pak přímo: “Víš, vždycky jsi se mi líbil.”

Ukázal mi konverzaci. Četla jsem to a nemohla uvěřit vlastním očím. Moje sestra. Která mě využívala, aby se dostala k mému manželovi. Která mi podstrkovala své děti, aby mohla mít čas svádět mého muže.

“Proč jsi mi nic neřekl?” zeptala jsem se. On: “Myslel jsem, že jen blázní. Že to přejde. Nechtěl jsem, abyste se hádali. Vždycky jsem si dělal legraci, ignoroval jsem to. Ale ona se nezastavila.”

Zavolala jsem sestře. Křičela jsem tak, že sousedé tloukli na dveře. Nejprve se bránila, pak se stala drzou: “No a co? Viděla jsem, jak na mě koukal. Chtěl, jen se bál.” Řekla jsem: “Ukázal mi všechno! Všechny tvoje zprávy!” Ona chvíli mlčela a odpověděla: “Takže nebyl tak věrný, když to nevymazal.”

Už tři měsíce spolu nemluvíme. Rodiče se nás snaží usmířit, říkají “jste přece sestry”. Mamka dokonce řekla: “No, přece se nic nestalo, proč to zveličuješ?” Ale jak to mohu odpustit? Využívala mě. Snažila se mi ukrást manžela. Podstrkovala mi své děti jako štít.

Manžel přísahá, že se nic nestalo, že všechno vždycky zastavil. Věřím mu. Konverzace to potvrzuje — opravdu si držel odstup. Ale zůstala pachuť. Pokaždé, když ho vidím s dětmi někoho jiného, vzpomenu si na ten víkend. A přemýšlím: co když na ni opravdu koukal jinak?

Nejhorší na tom je, že sestry děti nechápou, proč je teta už nezve na návštěvy. Neteře píší, volají. A já nevím, co jim odpovědět. Oni nemají vinu.

Tak sedím ve všem tom. Rodina je rozbitá. Sestra už není. Rodiče jsou uražení, že “neodpouštím”. A já prostě nevím, jak s tím dál žít.

Řekněte mi, nejsem v právu? Měla jsem odpustit a dělat, že se nic nestalo? Nebo jsem udělala správně, když jsem přerušila vztahy? A hlavně — jak mám jednat s neteřemi, které za nic nemohou, ale které nemohu vidět, aniž bych při tom nevzpomněla na celý ten příběh?