Potkala jsem muže svých snů po bolestivém rozvodu. Žil u mě půl roku, než mi jednoho dne sousedka vyprávěla pravdu o něm…

Je mi 55 let a jsem sama. Manžel mě opustil po 28 letech společného života. Roky ubíhaly a já věděla, že musím něco udělat se svým životem. A pak jsem potkala jeho.

Bylo mu 38 let, sportovní, upravený, pozorný. Seznámili jsme se v parku — venčil psa, já seděla na lavičce s knihou. Přišel, promluvil. Bylo to snadné. Poprvé po třech letech od rozvodu mi bylo s mužem opravdu lehce.

Začali jsme spolu chodit. Nosil mi květiny, volal každý den, zajímal se o můj život. Říkal ty správné věci: že věk — to je jen číslo, že jsem krásná, že už dlouho nepotkal tak zajímavou ženu. Rozplývala jsem se. Bože, jak jsem se rozplývala po tom, co manžel odešel k třicetileté, řekl, že jsem už “zestárla a stala se nudnou”.

Po čtyřech měsících řekl, že dává výpověď na byt a hledá nový. Poprosil, jestli by mohl pár dní přespat u mě. Souhlasila jsem — byli jsme si přece blízcí, proč ne? Pár dní se změnilo v týden. Týden — v měsíc. Neprotestovala jsem. Bylo příjemné probouzet se ne sama.

První měsíc byl skvělý. Vařil snídaně, dívali jsme se na filmy, večer mi masíroval ramena. Romantika. Ale pak jsem začala všímat si zvláštností. Nechodil do práce. Vůbec nikam nechodil. Celé dny na gauči s telefonem nebo s notebookem.

“Freelance”, — odpověděl na mé otázky. “Práce na dálku, projekty”. Věřila jsem. Proč nevěřit? Dneska tak pracují přece všichni. Ale peníze nebyly. Vůbec. Účty za služby jsem platila já. Jídlo jsem kupovala já. Když se mu pokazilo auto, zaplatila jsem opravu já — “vrátím za týden, drahá, jen zdrželi platbu”.

Nevrátil. Uplynul měsíc, dva, tři. Začala jsem počítat. Za půl roku jsem na něj utratila tolik, že bych si mohla koupit auto. To nepočítám, že bydlel v mém bytě zadarmo.

Když jsem opatrně začala mluvit o penězích, udělal scénu. Ne hádku — přesně scénu. Slzy, třesoucí se hlas, urážky: “Ty mě chceš vyhnat? Po tom všem? Myslel jsem, že jsme spolu, myslel jsem, že mě miluješ! Nebo je pro tebe vše jen o penězích?”

Cítila jsem se jako hadr. Omlouvala jsem se. Uklidňovala ho. Říkala jsem, že ne, samozřejmě, jen se bojím o naši budoucnost. “Odpustil” mi, ale po tom se stal chladnějším. Sexu bylo méně. Rozhovorů taky. Demonstrativně byl uražený.

Začala jsem mu kupovat dárky. Snažila jsem se vrátit to, co bylo na začátku. Nový drahý telefon. Značkovou bundu. Přijímal to jako samozřejmost, dokonce i děkuji říkal nerad.

Vše se změnilo, když jsem náhodou začala hovor se sousedkou ze sousedního vchodu. Stály jsme ve frontě v lékárně, a ona se najednou zeptala: “Hele, teď u tebe někdo bydlí? Viděla jsem muže, když vycházel z tvého vchodu”. Vyprávěla jsem jí o něm. Popsala ho. A ona zbledla.

“Panebože”, — řekla. “To je on. Před třemi lety žil s mou známou z pátého domu. Taky mluvil o freelance, taky parazitoval. Vyhodila ho, když zjistila, že ji jen využívá”. Pak řekla ještě dvě jména. Ženy z naší čtvrti. Všechny přes padesát. Všechny osamělé po rozvodu.

Domů jsem se vrátila v šoku. Ležel na mém gauči, jedl mé brambůrky a díval se na seriál na mé televizi. Viděl můj obličej a ani se nezeptal, co se stalo.

“Sbal si věci”, — řekla jsem. “Odejdi. Hned teď”.

Nejdřív nechápal. Pak to začalo: urážky, hrozby, slzy. “Nemůžeš to udělat! Nemám kam jít! Miloval jsem tě!” Tiše jsem sbalila jeho věci do tašek a postavila je na chodbu.

Odešel. Prásknul dveřmi, slíbil, že toho budu litovat. Zamkla jsem se, sedla si na podlahu v předsíni a rozplakala se. Ze studu. Ze vzteku. Z toho, že jsem se nechala takto využít.

Za týden jsem si všimla, že něco chybí. Máminy šperky — zlaté náušnice a řetízek, které mi nechala před smrtí. Jediné, co mi po ní zbylo. Ukradl je. Asi v poslední den, když jsem byla v práci.

Nerozhodla jsem se podat trestní oznámení. Nedokážu to dokázat — řekne, že jsem mu je darovala sama. Navíc se jen stydím. Stydím se přiznat, že v 55 letech jsem naletěla na prvního muže, který mi složil pár komplimentů.

Teď jsem znovu sama. Bez peněz — úspory jsou pryč. Bez máminých šperků. Bez důvěry v lidi. Kamarádky říkají: “Zapomeň, nestojí to za tvé trápení”. Ale nemohu zapomenout. Ne jeho — sebe. Tu hloupou, zoufale toužící po lásce ženu, kterou jsem se ukázala být.

Víte, co je na tom nejhorší? Někdy kontroluji telefon — co když napíše. Co když se omluví. Co když řekne, že všechno bylo doopravdy. A nenávidím se za tuto naději.

A tak přemýšlím: jsem oběť nebo hlupák? On mě využil nebo jsem to sama dovolila? A hlavně — varovala bych jiné ženy, kdybych zjistila, že si našel někoho jiného? Nebo bych mlčela, protože je příliš ostudné přiznat svou vlastní hloupost?