Soused si ode mne půjčil vrtačku „na den“, ale zmizel na tři týdny a vrátil ji s výrazem, jako by ji půjčil on mně… a dneska ještě přišel s nějakými stížnostmi…

Prostě se potřebuji někomu svěřit, protože už jsem na hraně nervového zhroucení. Sedím v kuchyni, ruce se mi třesou, čaj vychladl. Znáte to přísloví, že půjčovat peníze je jistý způsob, jak si zkazit vztah? S nářadím to funguje úplně stejně.

Tato situace je bolestně typická. Mám souseda. Jsme tak nějak v normálních vztazích, zdravíme se. Před třemi týdny mi zavolal: „Hele, pomož mi. Potřebuji rychle udělat pár děr, spadla mi garnýž a nářadí mám na chalupě. Slibuji, že večer to vrátím.“

Nejsem lakomý člověk. Moje vrtačka je skvělá, „Makita“, vážím si jí. Říkám: „Jasně, vezmi si ji, ale brzy ji budu sám potřebovat.“ Ujistil mě: „Ano, rychle, za hodinu to zvládnu!“

Uběhl den. Ticho. Uplynuly dva. Nejsem konfliktní člověk, rozhodl jsem se počkat, třeba je zaneprázdněný. Ale to jeho „zítra“ se protáhlo na tři neuvěřitelně dlouhé týdny!

Nejpobouřenější na tom je, že jsem pořád slyšel, jak s ní pracuje. Večer, o víkendu. Nástroj u něj bzučel pořád. Bylo jasné: ne jenom že věší garnýž, ale vypadá to, že začal dělat kapitalní opravy s mou vrtačkou. To mě začalo rozčilovat — ne kvůli samotné věci, ale kvůli porušení dohody.

Včera jsem ji konečně potřeboval sám na sestavení regálu. Už mi došla trpělivost. Jdu za ním. Zvonek. Otevřel, celý od prachu. — Soused, — říkám, — čas vrátit vrtačku. Mám práci. Ta jeho reakce! Kouká na mě, jako bych chtěl něco nezákonného. Překulil oči a vydal nespokojený zvuk: — Proč tolik spěcháš? Skoro jsem už dokončil práci na chodbě. — Uplynuly tři týdny. Měj srdce.

Odešel, vrátil se s mou vrtačkou. Kufřík otevřený, kabel smotaný ledabyle, nástroj celý v šedém prachu a nějaké stavební špíně. Jen mi ji vrazil do ruky a otráveně pronesl: — Vem si ji. Jsi tak malicherný. Sousedům se má pomáhat.

A zabouchl dveře. Stál jsem tam, ohromen jeho drzostí. Malicherný? Já? Po třech týdnech čekání! Dobře, spolkl jsem to. Přišel domů, vyčistil ji (ani se o to neobtěžoval!), sestavil svůj regál. Vrtačka fungovala, ale vydávala nějaký zvláštní zvuk a více se zahřívala než obvykle. Ale práci udělala. Uklidnil jsem se a odložil ji.

A DNES RÁNO ZAČALA ÚPLNÁ CIRKUS.

Ráno, víkend. Vytrvalý zvonek u dveří. Otevřu — stojí tam můj soused, rudý vzteky, ruce v bok. Sotva jsem stačil pozdravit, když začal křičet: — Co jsi mi vrátil?!

Byl jsem šokován:

— Co tím myslíš?

— O té tvé vrtačce mluvím! Když byla u mě, fungovala bezvadně! A ty jsi ji včera vzal, něco jsi s ní udělal a zničil nástroj!

— Zbláznil ses? — začal jsem se vařit.

— To je MOJE vrtačka! — Na tom mi nezáleží! — přerušil mě.

— Chtěl jsem dneska dokončit lišty, vzal jsem si u tchána příklepovou vrtačku, ta není pohodlná. Myslel jsem, že si vezmu tvou na půl hodiny. A ty jsi mi ji včera vrátil už s vůní spálaného!

— Ty jsi mi ji včera vrátil!

— Nechytej mě za slovíčka! — křičel po celém bytovém domě.

— Jde o to, že tři týdny pracovala skvěle! Míchal jsem s ní beton, drážkoval jsem s ní — všechno zvládla!

A ty jsi za jeden večer spálil motor! Cítím, že už nefunguje stejně. Musíš mi zaplatit opravu, protože mi kvůli tobě stojí práce!

Ztratil jsem řeč. Chápete tuto míru nestoudnosti? Člověk tři týdny krutě využíval mou domácí vrtačku, míchal s ní beton (proto ta běloba!), zničil motor, a teď, když se nakonec rozbila, rozhodl se mě za to obvinit! Protože podle jeho logiky “včera ještě fungovala, než jsi ji sebral”.

Snažím se mu vysvětlovat: — Míchal jsi s ní beton?! Není to stavební míchačka! Přehřál jsi ji! — Přestaň mě poučovat! — křičel. — Mám zlaté ruce. Ty jsi ji rozbil, když jsi vrtal. Žádám, abys mi dal funkční nástroj, dokud nedokončím opravy, nebo zaplatil za mou ztrátu!

V tu chvíli jsem prostě ztratil kontrolu. Udělal jsem krok zpět a začal zavírat dveře. Pokusil se mi zabránit: — Hej, neskončili jsme! Dlužíš mi! Zakřičel jsem tak hlasitě, že se otřásl: — Vypadni odsud! Ještě jednou zazvoníš — shodím tě ze schodů!

Zabouchl jsem dveře a zamkl je na dva zámky. Stojím, srdce mi buší. Slyším, že chvíli ještě mumlal něco o „lákavých“ a „souzích“ za dveřmi.

Teď se dívám na nebohou „Makitu“. Připojil jsem ji k zásuvce — jiskry, zápach spálené elektroniky. Je opravdu konec. Zničil ji. Za tři týdny kapitalního opravování.

Ale nejstrašnější není zničený nástroj. Nejstrašnější je, že on, zdá se, UPŘÍMNĚ věří, že jsem na vině já. Je přesvědčen, že jsem to já, kdo za jeden večer zkazil věc, která u něj „skvěle dřela“ skoro měsíc. To je neuvěřitelná úroveň sebeklamu nebo je prostě cynický manipulátor?

A co teď udělám? Rozejdu se s ním? Zavolám policii (to zní absurdně)? Nebo to prostě přijmu a vyhodím nástroj, který mě stál dost peněz, a budu to považovat za cenu za to, že jsem poznal pravou povahu člověka?

Povězte mi upřímně, udělal jsem chybu, že jsem mu ji půjčil? Nebo jsou takoví sousedé nevyhnutelná pohroma? A jak byste reagovali na jeho „požadavek na kompenzaci“?