Je mi to líto. Když mě potřebovali, moje snacha byla laskavá a vděčná. Často mi volala: „Mami, kdy přijdeš?“. Ale teď, když už mě nepotřebují, slyším úplně jiná slova: „Proč se nám pleteš do života?“.
Můj syn Jakub se oženil před osmi lety. K jejich svatbě jsme jim s manželem darovali byt. Byl to byt po mé mamince, který jsme zrekonstruovali a zařídili nábytkem. Na začátku jsme se snachou měli dobré vztahy.
Navzájem jsme se respektovali, přáli si k svátkům a dávali si dárky. Snažila jsem se nezasahovat do života mladého páru, protože jsme oba s manželem ještě pracovali.
Také si dobře pamatuji svou tchyni, která se neustále pletla do našeho života. Nechtěla jsem být jako ona. Necítila jsem potřebu učit snachu, jak vést domácnost — život ji to naučí sám, a na internetu se dnes dá najít odpověď na každou otázku. Pokud můj syn žije s ní, znamená to, že je spokojený.
Asi rok po jejich svatbě jsme se dozvěděli, že se brzy staneme prarodiči. Byla to radostná zpráva! Slíbila jsem, že se na mě mohou vždy spolehnout. Snacha mi byla vděčná.
Hned od prvních dní mladá maminka potřebovala podporu. Její matka, která žije daleko, nemohla přijet kvůli práci, a tak jsem se po propuštění z porodnice prakticky nastěhovala k nim a domů chodila jen přespat.
Snacha se bála se k dítěti přiblížit:
— Je tak maličký, co když mu omylem ublížím? — plakala.
Musela jsem ji spoustu věcí naučit a často dělat všechno sama. Prvních pět měsíců jsem koupele vnuka obstarávala jen já, zatímco snacha stála vedle a dívala se. Byla jsem k dispozici 24 hodin denně. Mohla mi zavolat i uprostřed noci, pokud dítě plakalo nebo měla pocit, že něco není v pořádku.
Přestože to bylo náročné, protože věk už dával o sobě vědět, trpělivě jsem vysvětlovala, ukazovala a podporovala ji. Postupně se snacha hodně naučila a začala to zvládat sama. Ale stále mi často volala a ptala se: „Mami, kdy přijdeš?“.
Když vnuk začal chodit do školky, souhlasila jsem, že se o něj budu starat během nemocí. Mladá rodina musela vydělávat peníze. Šila jsem mu kostýmy na vystoupení, natáčela jeho představení, aby je rodiče mohli vidět, a chodila s ním k lékařům.
Můžu říct, že jsem vnuka vlastně vychovala já. Vždycky jsem byla po ruce, připravená pomoci. Před třemi lety mi zemřel manžel a vnuk byl mojí jedinou radostí, která mi pomáhala nepodlehnout smutku.
Jakub mě ujišťoval, že jsem v jejich domě vždy vítaná. To mě uklidňovalo. Ale všechno se změnilo, když vnuk začal chodit do školy. Matka snachy se přestěhovala blíž k nim a moje pomoc přestala být potřebná.
Potom jsem ale začala potřebovat pomoc já. Rozbil se mi kohoutek, telefon se začal přehřívat a vypínat. Volala jsem synovi nebo snaše s prosbou o pomoc.
Jakub byl ale zaneprázdněný prací, protože šetřili na zálohu na nové, třípokojové bydlení. Když jsem mu volala, slíbil, že přijde o víkendu, ale nikdy neměl čas. Snacha byla rozladěná:
— Proč nás pořád obtěžujete? Pokud máte problém s kohoutkem, zavolejte instalatéra, a pokud s telefonem, odneste ho do servisu. Proč voláte nám? My sami máme málo času na sebe, a vy se nám pletete do života!
To mě hodně zranilo. Když ona potřebovala pomoc, byla jsem připravená přijet i uprostřed noci. A teď mi radí volat instalatéra a jít do servisu.
Svého vnuka skoro nevídám. Teď se o něj stará snachy matka a Jakub, zdá se, na mě úplně zapomněl.
Rozhodla jsem se, že se už nebudu připomínat. Pokud si na mě vzpomenou — dobře, pokud ne — takový je můj osud. Nelituji, že jsem pomáhala snaše a vnukovi. I kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to znovu. Nechť to zůstane na jejich svědomí. Nechci se jim vnucovat.
Leave a Reply