Mamka mě opustila, když mi bylo 8 let, a dlouhá léta předstírala, že pro ni neexistuju. Ale jednou zavolala — a její slova mi převrátila všechno, čemu jsem věřila…

Když mi bylo osm, mamka odjela na cestu, ze které se už nevrátila. Nechala mě u tety a strýce s příslibem, že její nepřítomnost nebude trvat dlouho a brzy se pro mě vrátí. Pak svůj pobyt prodloužila, poté v Itálii potkala muže a rozhodla se zůstat.

Kdyžkoli jsem ji žádala o schůzku, měla nějakou výmluvu. «Až přijedeš studovat na vysokou školu, pak se setkáme, » řekla. Časem přestala volat úplně. Moje teta a strýc převzali roli rodičů.

A pak, na střední škole, se něco změnilo. Teta mi náhle podala telefon.
– To je tvoje mamka! Říká, že je to naléhavé!

Cítila jsem, jak mi buší srdce, když jsem to zvedla; tolik let jsem jí neslyšela.

– Ahoj… – řekla jsem a sama jsem se divila, jak cize zněl můj hlas.

V telefonu nastala pauza a pak jsem ji uslyšela:
– Holčičko…

Jako by mě udeřil blesk. To slovo jsem naposledy slyšela jako dítě. Mlčela jsem. Kdyby řekla: «Jak se máš?», asi bych hned položila telefon. Ale ona najednou vydechla:
– Je mi to moc líto. Vím, že mění právo nejméně žádat. Ale prosím… vyslechni mě.

Stále jsem mlčela. Bylo slyšet, jak smrká.
– Nejsem pohádková mamka, – pokračovala. – Jsem ta, která utekla. Nejdřív jsem si myslela, že jen na chvíli. Pak bylo čím dál těžší se vrátit. A teď s tím žiju každý den.

Chci říct něco kousavého. Něco jako: «No, tak jsem nějak vyrůstala i bez tebe.» Místo toho jsem se zeptala:
– Proč jsi zavolala? Proč teď?

Ještě chvíli mlčela a pak řekla:
– Chci tě vidět. Ne proto, abys mě litovala. Ne, abych tě žádala o peníze. Chci se ti aspoň jednou podívat do očí a neschovávat se. Pokud pak se mnou už nikdy nebudeš chtít mluvit, – přijmu to. Ale prosím, dej mi šanci alespoň se vysvětlit.

Večer jsme to probírali s tetou v kuchyni.
– Nemusíš tam jet, – řekla. – Nejsi nikomu nic dlužná.
– Ale je to moje mamka… – vytisla jsem.
– Pokrevní ano, – povzdechla teta. – Ale ne podle života.

Šla jsem spát, ale celou noc se převalovala. Před očima – jak odjíždí s velkým kufrem. Jak mě teta drží za rameno a říká: «Mamka se brzy vrátí.» Jak jsem v noci počítala letadla a přála si, aby na tom dalším přiletěla ona. A nepřiletěla.

Ráno jsem si koupila lístek. Ne proto, že jsem jí odpustila. Protože jsem se jí chtěla podívat do očí a pochopit: jestli je pro mě vůbec stále živá nebo ne.

Čekala na mě v malé kavárně u nádraží. Na první pohled jsem ji nepoznala. Jako by se zmenšila, byla nižší, vlasy prošedivěly, pohled – unavený. Ale úsměv… ten samý, který kdysi chtěl nechat mě se k ní přitisknout. Postavila se vzpřímeně, jako by se bála udělat zbytečný pohyb.
– Vyrostla jsi, – řekla nesměle.
– A ty… zestárla, – odpověděla jsem, a obě jsme se nechtěně usmály. Napjatě ale přesto.

Seděli jsme naproti sobě, mezi námi – šálky kávy a ohromná propast let.
– Všechno jsem pokazila, – začala. – Vím to. Nemusíš protestovat. Odešla jsem, když jsi mě potřebovala nejvíc. Utekla jsem do své pohádky, a ta pohádka velmi rychle skončila.

Vyprávěla, jak si muž, pro kterého zůstala, po pár letech našel jinou ženu. Jak zůstala sama v cizí zemi, bez peněz, bez jazyka, s hromadou dluhů. Jak pracovala, kde se dalo, spala v místnosti se čtyřmi dalšími ženami, jak se styděla mi volat, protože nikdy nevěděla, co odpovědět na otázku: «Kdy přijedeš?»

– Nejdřív mi bylo trapně, – přiznala. – Pak jsem se začala bát. Myslela jsem, že mě nenávidíš. Říkala jsem si: «No tak, už je pozdě, vyrostla bez mě, bude ji jen bolet, když se objevím.» Přesvědčovala jsem sama sebe, že takhle je pro tebe lepší. Ale ve skutečnosti jsem se jen schovávala.

Poslouchala jsem a uvědomovala si: ano, tohle není příběh o hrdince, která všechno překonala. Je to příběh o člověku, který se jednou vyděsil a uvízl v tom strachu na roky.

– A proč teď? – zeptala jsem se. – Tolik let nic, a najednou «naléhavě»?

Hluboce se nadechla.
– Mám zdravotní problémy, – řekla bez patosu. – Vážné. Nevím, kolik mám času. A pochopila jsem, že můžu zemřít, aniž bych se alespoň jednou pokusila ti říct: «Je mi líto». Bez ospravedlnění. Bez předstírání, že to bylo «složité». Jen upřímně říct: nevybrala jsem si tebe. A s tím žiju.

Podívala se na mě jako v dětství: pozorně, zespoda nahoru, jako by se bála promarnit každou reakci.
– Neprosím tě, abys mě nazývala mamkou, – dodala tiše. – Ale mohla bych s tebou být chvíli, než se rozhodneš, kdo pro tebe jsem?

Seděla jsem a poslouchala a cítila vnitřní bolest. Část mého já křičela: «Zvedni se a odejdi! Kde jsi byla, když mi bylo smutno? Když jsem měla horečku a u postele seděla teta, ne ty?» Druhá tiše šeptala: «Tady je. Živá. Ubohá, provinilá, neideální. Ale pořád tvoje mamka».

Když jsme platily, na chvíli se dotkla mé ruky, jako by zkoušela, jestli nezmizím.
– Nechám ti své číslo, – řekla. – Nemusíš volat. Ale kdybys někdy… kdykoliv chtěla – vždy zvednu telefon. Tentokrát už neuteču.

Doma se teta zeptala:
– No, cítíš se lépe?
– Nevím, – odpověděla jsem upřímně. – Bolí to jinak.

Nyní mám její číslo v telefonu. Někdy otevřu kontakt, podívám se na jméno a nevěřím se stisknout «volat». Někdy píše krátké zprávy: «Jak se máš?» «Jedla jsi?» «Viděla jsem v obchodě tvoje oblíbené sladkosti». Někdy odpovím. Někdy ne.

Stále nevím, zda jsem připravena odpustit. Ale vím, že teď mám alespoň já volbu, a ne jen ona.

A tak přemýšlím: dali byste takové matce na mém místě šanci být alespoň trochu ve vašem životě nebo byste tu část navždy uzavřeli?