Šla jsem pracovat jako uklízečka kvůli žebráckému důchodu… ale první výplata mě rozplakala…

Když důchod přestal pokrývat i ty nejzákladnější potřeby, dlouho jsem se trápila jedinou myšlenkou: skutečně musím v mém věku znovu pracovat? Ale život se neptal.
Musela jsem se starat o nemocnou matku, kupovat jí léky, platit účty. Peněz bylo tak málo, že jsem někdy zůstávala bez večeře — hlavně aby máma byla sytá. Proto jsem začala hledat brigádu a nastoupila jako uklízečka. Ne kvůli lepšímu životu, ale protože jsem neměla na výběr.

Práce byla daleko — téměř hodina cesty jedním směrem. Každé ráno jsem vstávala před svítáním, mrzla na zastávkách i na nástupišti, nohy byly ztuhlé, ale šla jsem dál, protože pokud bych nepracovala — nebylo by za co žít.

Uklízela jsem dvanáct kanceláří, dlouhé chodby a toalety na všech patrech. Bolest v zádech byla nesnesitelná, ruce popraskané od chemikálií. Někdy jsem se vracela tak unavená, že jsem se zastavila na schodech, protože jsem neměla sílu vystoupat na čtvrté patro. Ale ještě více mě děsila myšlenka, že takhle budu muset žít až do konce, protože jiná cesta neexistuje.

Všechno se ještě zhoršilo, když se změnilo vedení. Přestali nás považovat za lidi — jen za položky v rozvrhu. Přestali nám platit za dovolenou i nemocenskou. Jedna z kolegyň to nevydržela a odešla ten samý den. Zůstaly jsme ve dvou místo ve třech, ale plat zůstal stejný.

Trpěla jsem mlčky. Trpěla jsem i alergickými reakcemi na agresivní chemikálie — kašel, zanícené oči, pálivou kůži. Jednou jsem se v koridoru opřela o zeď, protože jsem se nemohla nadechnout. A pomyslela si: «Pokud to takhle půjde dál, jak to všechno skončí?»

Jednou, když jsem procházela kolem lékárny, všimla jsem si malého oznámení: «Hledáme uklízečku v okolí». Nejprve jsem ani nechtěla vejít — strach byl silnější než naděje. Co když to bude to samé? Co když ještě horší?

Ale stejně jsem vešla.

Tento den změnil všechno.

Podmínky byly lepší, než jsem si mohla přát: méně zátěže, normální rozvrh, lidský přístup. Ukázalo se, že jsou místa, kde je uklízečka považována za člověka, ne za hadr.

Když jsem dostala první výplatu, zavřela jsem dveře do kuchyně, sedla si na židli a rozplakala se. Ale poprvé po dlouhé době — ne z beznaděje, ale z takové úlevy, jako by mi konečně z hrudi sundali obrovský kámen.

Plat byl dvakrát vyšší. Práce bylo méně — jen osm malých kanceláří místo dvanácti velkých. Noví kolegové se chovali lidsky: ptali se, jak se cítím, občas pomáhali. A to se zdálo jako zázrak.

A tehdy jsem pochopila, že jsem všechny ty roky trpěla jen proto, že jsem nevěřila, že může být lépe.

Ale kolik lidí žije stejně — mlčky, stiskávajíc zuby, přesvědčeni, že jejich bolest — je normální?

A vy byste dokázali odejít? Nebo byste také trpěli roky, dokud by vám tělo samo nedalo signál, že už nemůže dál?