Ztracená peněženka se ukázala být maličkostí ve srovnání s tím, kdo mi ji vrátil…

Ztratila jsem peněženku. Obyčejný příběh, ale tehdy mi připadalo, že je to konec světa.

Všimla jsem si toho až doma. Sahám do kabelky — nic. Do kapes — nic. V autě — taky nic. Převrátila jsem všechno, dokonce jsem se podívala pod koberečky. Chápu, že pravděpodobně jsem ji nechala někde v obchodním centru. V peněžence byly peníze, karty i dokumenty. Sedla jsem si na židli a málem se rozbrečela vztekem na sebe.

Zavolala jsem do banky, zablokovala karty, nahlásila ztrátu, kde bylo potřeba. Dva dny jsem chodila jako na jehlách: chvíli jsem se zlobila, chvíli se strachovala, chvíli se nadávala, jak jsem nepozorná.

O pár dní později zazvonil zvonek domovního telefonu. Mužský hlas:
– Bydlíte tady? Mám, myslím, vaši peněženku. Našel jsem ji. Můžu nahoru?

Srdce mi okamžitě kleslo. Jdu po schodech, otevírám dveře – stojí tam starší muž, asi sedmdesátiletý, upravený, v tmavém kabátě. V rukou drží moji peněženku.

– Ležela na lavičce u vchodu do obchodního centra, – říká. – Vypadá to, že ji někdo prostě odhodil.

Málem jsem ho tam objala. Poděkovala jsem mu a nabídla jsem, aby přišel na čaj.

Odmítl, už se chystal odejít, ale najednou se na mě pozorně podíval a zeptal se:
– Jak se jmenujete?

Řekla jsem své jméno.

On se nějak zvláštně, smutně usmál a řekl:
– Myslel jsem si to. Máte oči jako jedna žena, kterou jsem kdysi velmi miloval.

Uvnitř mě něco píchlo. To bylo jméno mé matky.

– Vy… znal jste moji matku? – zeptala jsem se.

Muž byl trochu zmatený:
– Možná jsem neměl nic říkat. Ale vy se jí hodně podobáte. Omlouvám se.

Už udělal krok ke schodišti, ale zastavila jsem ho:
– Pamatuji si vás z jedné fotografie. Máma ji měla ve skříni, jste tam spolu. Vždy říkala: «To je člověk z minulosti». Ale kdo přesně – nikdy nevysvětlila.

On zůstal stát. Vzdychl.

– Byl jsem jejím snoubencem, – řekl tiše. – Velmi dávno.

Přešli jsme přece jen do kuchyně. Uvařila jsem čaj, ale on se ho skoro nedotkl.

Sedl si, podíval se z okna a začal vyprávět.
Říkal, že se kdysi chtěli vzít. Všechno bylo vážné, plány, svatba, společný život. Ale jeho rodina byla proti. Otec tlačil, on sám nedokázal jít proti, odcestoval do zahraničí. Matku nechal tady samotnou. Když se po čase vrátil – ona už měla jiného člověka vedle sebe a se starým nechtěla mluvit.

Poté zjistil, že byla těhotná. Ale nikdo mu přímo neřekl, čí to bylo dítě. A on sám nic zjišťovat nechtěl.

– Jednou jsem přijel k jejímu domu, – povídal. – Viděl jsem vás zdálky. Malou, s ní, podobnou na ni. A… utekl jsem. Neměl jsem dost odvahy.

Dále dodal, že mě občas náhodou viděl ve městě. Jednou – na hřbitově, když jsem byla u maminčiny hrobu. Řekl, že to mohlo vypadat divně, ale nesledoval mě, jen se nemohl úplně odpoutat od té minulosti.

Seděla jsem a poslouchala, nevěděla, čemu věřit a co cítit.

– Takže si myslíte, že byste mohl být můj otec? – zeptala jsem se.

On přikývl:
– Nepřišel jsem něco žádat. Nechci ti zničit život. Jen… chtěl jsem pochopit, jestli je vše v pořádku.

Před odchodem nechal číslo telefonu. A obálku. V obálce byla stará fotka: máma a on, mladí, objímají se, usmívají se. Na zadní straně nápis: «Navždy. 1971».

Po nějaké době jsem se přece jen rozhodla a udělala test DNA. Výsledek ukázal, že je skutečně mým otcem.

O tom vím jen já a můj manžel. Člověk, kterého jsem vždy nazývala tátou, zemřel před několika lety. Máma také. Nikdo už nic nevysvětlí a nepotvrdí.

Ale teď alespoň puzzle do sebe zapadlo.
A uvědomila jsem si myšlenku: jak se lidé snaží minulost skrýt, ona stejně najde způsob, jak o sobě dát vědět. Někdy — přes starou fotografii v šuplíku. Někdy — přes neznámého muže s vaší ztracenou peněženkou a velmi známým pohledem.

Jak byste jednali na mém místě: snažili byste se zjistit celou pravdu, nebo byste nechali minulost minulostí?