Prožili jsme spolu tři roky. A pak řekl: „Vyber – já nebo tvoje rodina“

Byli jsme spolu tři roky, když se poprvé setkal s mými rodiči. Byla jsem nervózní – chtěla jsem, aby vše proběhlo dokonale. Večeře byla napjatá, ale rodiče se snažili být zdvořilí, Damian se držel. Když jsme odjeli, zeptala jsem se: „Tak co?“ Pokrčil rameny: „Normální, nic zvláštního.“ Čekala jsem víc – že projeví sympatie k mým rodičům, řekne o nich něco hezkého. Ale to se nestalo. A s každou návštěvou rodičů byl stále chladnější…

Nejprve jen odmítal přijet. Nacházel výmluvy: práce, únava, plány s přáteli. Jezdila jsem sama. Rodiče se ptali: „Kde je Damian?“ Omlouvala jsem ho: „Je velmi zaneprázdněný.“

Pak začaly komentáře.

– Tvoje matka je příliš vlezlá, – řekl jednou.

– Ona si jen dělá starosti. To je normální.

– Normální? Volá ti třikrát denně! Kontroluje každý tvůj krok!

– Nekontroluje. Jen se zajímá.

– Marianno, tohle není zdravá vazba. Je ti třicet let a ona se chová, jako by ti bylo patnáct.

Začala jsem matku hájit. On kritizoval dál. Otec byl „hrubý“, matka „vlezlá“, bratr „nezodpovědný“. Moje rodina ho iritovala stále víc.

– Můžeme k nim o víkendu zajít? – navrhovala jsem.

– Zase? Vždyť jsme tam byli před dvěma týdny.

– To bylo před měsícem, Damiane.

– To je jedno. Nechci každý víkend trávit s tvou rodinou.

Začala jsem k rodičům jezdit méně často. Nechtěla jsem konflitky. Myslela jsem si: možná má pravdu, možná jsem opravdu příliš připoutaná.

Ale rodiče si toho všimli. Máma se ptala:

– Dcero, přijíždíš zřídka. Je vše v pořádku?

– Ano, mami. Jen práce, povinnosti.

– Damian nechce přijet?

Nevěděla jsem, co odpovědět. Mamka si povzdechla:

– Pokud nás nepřijímá, znamená to, že nepřijímá část tebe.

Tehdy jsem to přehlédla. Ale ta slova mi utkvěla v hlavě.

O rok později se otec ocitl v nemocnici. Nic vážného – plánovaná operace, ale chtěla jsem být poblíž. Damian se rozčiloval:

– Zase jedeš k nim? Třetíkrát za týden!

– Otec je v nemocnici. Musím být nablízku.

– Má tam tvoji matku. Proč ty?

– Protože ho mám ráda!

– Marianno, vy nás využívají. Vyčítají tě, když něco potřebují.

– To je rodina! Tak to má být!

– Ne, nemá. Normální lidé žijí svůj život a neběhají k rodičům na každé zavolání.

Tato slova mě tvrdě zasáhla. Nerozuměl. Nechtěl rozumět. Pro něj byla rodina břemenem, od kterého je potřeba se držet dál.

Když se otci zlepšilo a propustili ho, vrátila jsem se domů vyčerpaná. Damian seděl na gauči, díval se na televizi.

– Jak je otec? – zeptal se lhostejně.

– Propustili ho. Všechno je v pořádku.

– Mmm, – kývl a nezvedal oči od obrazovky.

Sedla jsem si naproti němu, vypnula televizi.

– Damiane, proč jsi nepřijel do nemocnice?

– Proč? Byli tam všichni.

– Ale já jsem potřebovala tvoji podporu!

Povzdechl si podrážděně.

– Poslouchej, jsem unavený z tvé rodiny. Stálé návštěvy, telefonáty, dramata. Chci žít svůj život, a ne se točit kolem tvých příbuzných.

– Znamená to, že chceš, abych se zřekla rodiny?

– Chci, abys stanovila priority. Já nebo oni. Vyber si.

Dívala jsem se na něj – na člověka, se kterým jsem strávila tři roky. A pochopila jsem: není tím, za koho jsem ho považovala. Nepřijímal jen moji rodinu. Nepřijímal mě. Protože rodina je součástí mě. Moje kořeny, hodnoty, láska.

– Vybírám jejich, – řekla jsem tiše.

– Co?

– Ty mě nutíš vybírat. Vybírám rodinu.

Damian se nervózně zasmál.

– Opravdu? Vybíráš rodiče místo mě?

– Vybírám lidi, kteří mě milují bezpodmínečně. A ty mě miluješ jen, když přerušuji vazby s těmi, kdo jsou důležití.

– Marianno, teď jsi emocionální. Přemýšlej o tom.

– Přemýšlela jsem tři roky. Stále tě omlouvala. Ale dost. Odejdi.

Snažil se hádat, přesvědčovat. Ale byla jsem neoblomná. Sbalil si věci a odešel.

Zůstala jsem sama. Bylo to bolestivé, ale zároveň lehké. Jako by se mi z ramen sňala těžkost.

Následující den jsem přijela k rodičům. Mamka otevřela dveře a všimla si mých uplakaných očí.

– Co se stalo?

– Rozešli jsme se. Nepřijímal vás. Nutil mě vybírat.

Mamka mě pevně objala.

– Udělala jsi správně, dcero. Člověk, který tě miluje, přijme vše – i tvoji rodinu.

Uběhly dva roky. Potkala jsem jiného muže – Adama. Jezdí k rodičům sám, bez připomenutí. Hodiny si povídá s mamkou. Pomáhá otci v garáži. Když maminka onemocněla, sám navrhl, že ji odveze k lékaři. Stal se součástí rodiny. Protože pochopil: milovat mě znamená milovat ty, které miluji.

Včera jsme seděli s rodiči v kuchyni, pili čaj. Adam vyprávěl otci o práci, maminka se smála jeho vtipům. Dívala jsem se na ně a říkala si: tohle je to pravé. Když člověk nejen toleruje tvoji rodinu, ale přijímá ji jako svoji.

Pokud partner nutí vybírat mezi ním a rodinou – volba je vždy jedna. Ten, kdo skutečně miluje, nikdy nepostaví takové ultimátum.

Co myslíte, je normální, když partner požaduje méně kontaktu s příbuznými? Lze lásku a rodinu skloubit, nebo je nutné si vybrat?