Jsme ženatí už tři roky, ale stále žijeme u jeho maminky…

Každé ráno se probouzím ne od budíku, ale od zvuku jejích kroků na chodbě.
Pohybuje se tiše, ale já ji vždy slyším — jako by s ní celý dům dýchal.
Někdy mám pocit, že dokonce i stěny jsou na její straně.
Ví, kolik lžiček cukru dávám do čaje a jak často zapínám pračku.
A já vím, jak dlouho stojí u dveří, když se s ním smějeme za zavřenými dveřmi.
Mezi námi jsou tenké záclony z trpělivosti, vůně ranní kávy a šeptání večerních zpráv.
A stále častěji si říkám: co když to je náš život — cizí kuchyně, společný vzduch a láska, které je v těchto zdech těsno?

Když jsme se vzali, byla jsem si jistá — láska vydrží všechno. I dočasné nepohodlí.
Do tohoto domu jsme přišli s kufry a nadějí. Jeho maminka nás přivítala úsměvem vonícím levandulí a kontrolou.
— Uvolněte se, — řekla. — Tady bude místa pro všechny.
Ale s každým dnem se místa zmenšovalo.

Zpočátku dávala jen rady: jak prát, jak vařit, jak uchovávat chléb.
Poté — začala přemisťovat mé věci, «aby to bylo pohodlnější».
A jednou jsem se vrátila z práce a našla svůj hrnek v odpadkovém koši.
— Byl nalomený, — řekla klidně.
Ale věděla jsem: nebyl to hrnek, co jí vadilo. Vadila jsem já.

On, můj manžel, mlčel.
Když jsem se s ním snažila mluvit, políbil mě na čelo a řekl:
— Maminka se prostě bojí. Neber si to k srdci.
A já mlčela. Protože když žena mluví proti matce, už je viníkem.

Večery ležím vedle něj a poslouchám, jak kašle ve vedlejším pokoji.
A přemýšlím: její dech je hlasitější než jeho.
Je přítomna i tehdy, když jsme sami.
Mezi námi — její stín. Teplý, lepkavý, dusivý.

Někdy to dělá naschvál.
Vchází bez klepání. Dívá se, jako by hodnotila, jakou «dobrou ženu si její syn našel».
— Asi je to pro tebe těžké bez zkušenosti, — říká jemně, ale tak, že mám chuť se schovat.
Usmívám se. Vždy se usmívám. Protože jsem v jejím domě.
Protože jinak nemohu.

Nedávno myla podlahu na chodbě a aniž by se na mě podívala, řekla:
— Ženy přicházejí a odcházejí, ale matka zůstává.
Stála jsem tam s talířem v rukou a nevěděla, co je bolestivější — slova nebo to, že to slyšel a nic neřekl.

Žijeme jako podnájemníci v domě její moci.
Já — host, co pere cizí ručníky.
On — syn, co ještě nedospěl.
A ona — paní domu, co nechce pustit.

Někdy si večer představuji, jak odcházím z tohoto domu.
Bez kufru, bez urážek, prostě odejdu.
Jdu po ulici a poprvé po dlouhé době se zhluboka nadechnu.
A pak se probudím — a slyším, jak klepe na dveře:
— Už jste vstali? Káva vychladne.

A já chápu: vše se opakuje. Opět tento den, tento dům, tento pach čistoty a nesvobody.
A láska… zde utichá. Jako rostlina bez slunce.
A možná i já brzy přestanu růst.

Povězte, zvládli byste žít tam, kde vás nečekají, ale nechtějí pustit? Kde domov — není útočiště, ale past?