Neměl žádnou šanci na záchranu, dokud si ho jedna dívka nevšimla…

Před několika lety se v tiché čtvrti na okraji malého města objevil kocour. Kdysi býval pravděpodobně krásný a silný – s lesklou proužkovanou srstí, připomínající námořnický pruhovaný oděv. Ale léta a ulice ho proměnily v žalostné stvoření. Byl celý špinavý, s chuchvalci vytrhané srsti, jediným okem a ulomeným uchem. Jeho ocas byl kdysi zlomený a srostl křivě, zadní noha byla poškozena, takže kocour chodil po třech nohách, zvláštně poskakoval, jako by prováděl podivný tanec.

Živil se tím, co se dalo: sbíral zbytky u kontejnerů na odpadky, občas našel zbytky, které nechali psi. Pro obyvatele čtvrti nebyl ničím jiným než nepříjemnou součástí krajiny – jako by byl zlomeným plotem nebo zapomenutou konzervou.

Jméno neměl. Byl prostě „kocour“ – ničím a nikomu nepotřebný. V noci se schovával pod zaparkovanými auty, která mu sloužila jako střecha a ochrana před chladem, deštěm a lidskou zlobou.

Už dávno si zvykl na lhostejnost a hrubost. Když zoufalstvím se pokoušel protáhnout do vchodu do bytového domu, byl vyháněn kopanci, jako by byl něco špinavého, nepřípustného. Lidé se mrštili, odvraceli se, a někteří po něm dokonce házeli kameny nebo hole. Jeho jediným „zločinem“ bylo, že dál žil.

Dokonce i údržbář – muž padesátník, věčně unavený a rozlobený těžkým životem – nacházel v tom kocourovi únik pro své podráždění. Smál se, když poléval chudáka ledovou vodou z hadice:
— Tak co, umyjeme našeho krasavce! — posměšně házel.

Kocour jen třásl, stočil se v klubko a trpěl. Přestal vzdorovat.

A přece měl jednu slabost: miloval děti. Stačilo, aby uviděl děti, a hned spěchal k nim, poskakující na svou nemocnou nohu, doufaje alespoň v okamžik pohlazení. Ale rodiče zakazovali svým dětem sahat na „špinavé, nemocné zvíře“.

Pouze jedna dívka, devítiletá Anna, občas porušovala zákaz. Tajně hladila kocoura a brala ho do náruče. Tehdy kocour přimhouřil své jediné oko a začal příst hlasitě, dětinsky, jako by se znovu stal kotětem. Dokonce cucal knoflík na jejím kabátě – a v těch chvílích vypadal jako domácí a šťastný.

Anna prosila rodiče:
— Prosím, vezměme si ho domů! Budu se o něj sama starat, mýt, krmit. Bude čistý a hodný, to slibuji!
Ale dospělí byli neústupní:
— Anno, zapomeň na to. Nechceme toho nemocného toulavého kocoura doma. Podívej se na něj.

Dívka ale tajně dál krmila kocoura – kouskem sýra, nebo polovinou sendviče. Pro vyčerpané zvíře to byla skutečná slavnost.

V létě dvůr ožil: děti hráli, sousedé odpočívali na lavičkách. Jen v životě kocoura se nic nezměnilo.

Jednoho dne, když Anna s kamarádkami kreslila křídou na asfalt, kocour se ohříval poblíž na slunci. Z vchodu vyšel muž se dvěma ovčáky. Zazněl krátký příkaz:
— Chyťte!

Kocour se vrhl k nejbližšímu stromu, ale nemocná noha zradila. Psi ho okamžitě dostihli. S hlasitým štěkotem se vrhli na chudáka.

Anna, zapomenuvši na strach, zakřičela a vrhla se k němu. Majitel psů, když uviděl dívku, spěšně trhl vodítky a zmizel.

Kocour ležel nehybně v trávě, která se barvila do červena. Anna ho zvedla do náruče:
— Prosím, vydrž… jen neumírej…

Dýchal chraplavě, třásl se, ale najednou se zhluboka nadechl a začal příst, znovu se natahoval ke knoflíku na jejím oblečení. Jeho jediné oko zářilo důvěrou.

V tu chvíli se na dvoře shromáždili lidé. Děti plakaly s Annou. Dospělí mlčeli, sklopili oči. Přišli rodiče. Snažili se dceru přesvědčit:
— Anno, nechej ho. Nedá se mu pomoci. Pojďme domů.
— Ne! — zakřičela ona skrze slzy. — My všichni jsme vinni! My všichni!

— Dost, — naléhal otec. — Nech ho jít.
— Pak odejdu s ním! — vzpurně odpověděla dívka. A tisknouc krvácejícího kocoura k sobě, odešla pryč.

Tak se stal, že nikomu nepotřebný, zohavený, všemi pronásledovaný kocour poprvé našel rodinu. Přežil. Prostě nemohl nepřežít – protože teď měl Annu.

Pojmenovala ho Felix.

Stal se domácím, Felix nejraději seděl na parapetu a díval se na ulici. Tam, dolů, zůstal starý svět. A vedle něj – jeho paní, nejlaskavější a nejodvážnější dívka, kvůli které stálo za to žít.