Moje matka mě opustila, když mi bylo 10 let, aby vychovala svého „dokonalého syna“, ale moje babička jí to nechtěla nechat bez trestu

Bylo mi deset, když jsem nakonec pochopila: maminka mě už nemiluje.

Nebylo to tak, že by to přímo řekla. Ale dětské srdce cítí všechno.
Slyšela jsem, jak říká babičce v kuchyni:
— S ní nemám žádné spojení… Pořád je nevrlá, navždy umíněná… Unavuje mě.

A babička mlčela. Jako vždy. A já, schovaná na chodbě, jsem zaťala pěstičky, snažíc se nedýchat.
Po tom večeru jsem přestala ukazovat mamince kresby. Přestala jsem se chtít chovat. Přestala jsem překážet.

Když mi bylo osm, maminka se vdala podruhé. Nejprve jsem se radovala: začala se více usmívat, doma se objevilo něco jako teplo. Ale velmi brzo jsem pochopila, že v tomto domě pro mě není místo.

Za rok se narodil její syn — Erik.
A vše, co dříve patřilo alespoň trochu mně, nyní patřilo jemu: pozornost, slova, objetí, i místo na klíně.

Když jsem žádala o pomoc s úkoly — odpověděla:
— Potom. Erik právě usnul.
Když jsem chtěla vyprávět, jak prošel den — přerušila:
— Počkej, on teď bude jíst, jsem zaneprázdněná.

Poté mě začali častěji nechávat u babičky. Na víkendy, pak na týdny.
A pak jednou přišla mamka a řekla:
— Poslouchej, takhle to bude lepší. U maminky Lucie ti bude klidněji. Erik je malý, já to nezvládám.

Přikývla jsem. Jen jsem kývla. Protože v deseti letech už víš, že pokud překážíš, opustí tě.

Babička… Babička se neptala. Prostě mě objala.
Nevyprávěla hlasité slova. Prostě vařila moji oblíbenou polévku. Četla pohádky. Strouhala jablka s medem, když mě bolela hrdlo.
Mluvila tiše:
— Jsi má. Má dívka. Ta pravá.

Někdy jsem slyšela, jak mamka volá babičce.
— Jak se má?
— Dobře.
— Není jí smutno?
— Nechceš ji slyšet?

A mamka zmlkla. Někdy odseknula:
— Teď ne.

Na mé jedenácté narozeniny nepřijela. Zavolala k obědu.
— Jsi už dospělá, chápeš to, že?

Nerozuměla jsem. Ale odpověděla jsem:
— Ano, samozřejmě.

Pak jsem vyrostla. Studovala, pracovala. Na nic nečekala. Psala jsem. Nevolala.
A Erik… S ním to nešlo podle plánu.
Problémy ve škole, skandály, hrubost. Potom — drogy. A jednoho dne mamka mě zavolala sama.
— Prosím… Nezvládám to. Neposlouchá mě. Přijeďte…

Přijela jsem.
Otevřela jsem dveře. A poprvé viděla ji takovou: unavenou, vystrašenou. S vybledlými očima.

Nesněla jsem klást další otázky. Pomohla jsem udělat pořádek, promluvila s Erikem. Ale odjížděla jsem s prázdnotou uvnitř.
A babička zůstala. Ano, má babička — její maminka.

Slyšela jsem jejich rozhovor.
— Neprosilas ji o odpuštění, — řekla babička.
— Myslíš, že to chce slyšet?.. Ona mě už dlouho vyškrtla.
— Ne, Marie. To tys ji vyškrtla jako první.

Matka mlčela. A babička dodala:

— Tenkrát jsem tě nekárala. Lidé dělají chyby. Ale musíš přiznat: zvolila sis ji ne. A teď chceš, aby přišla a zachránila tě.

Babička tiše odešla ve spánku. Bylo mi dvacet.
Držela jsem ji za ruku. Všechno stihla: a vychovat, a chránit, a naučit mě milovat.
Po pohřbu mamka přišla. Mlčela. A za týden přišel dopis.

„Nevím, zda se můžu stát znovu tvou matkou.
Ale pokud někdy chceš mluvit — budu čekat.
Pokud nebudeš chtít — pochopím to.
Ale věz: ona bojovala za tebe. Moje maminka. Nedovolila mi nechat tě v temnotě.
A každý den jí za to děkuji.“

Dnes jsem sama — máma.
A pokaždé, když se moje dítě přitiskne ke mně, myslím si:
Jak lze neslyšet?
Jak lze pustit?
Jak lze zapomenout?..

Ale měla jsem babičku.
A díky ní si pamatuji, jaké to je být milována.

A dokázali byste odpustit rodiči, který vás jednou opustil?..