Bratr mojí matky je velmi laskavý člověk a těžko se smiřoval s tím, že nemůže synovi dát důstojný svatební dar

Bratr mé matky, Štěpán, byl vždy výjimečný člověk. Přátelský a laskavý, pomáhal všem, jak jen mohl, aniž by za to kdy něco žádal. Jeho žena zemřela před mnoha lety — příliš brzy, jak se obvykle říká, a od té doby žil sám. Vychoval syna sám, aniž by si stěžoval na obtíže, a vždy opakoval, že všechno, co dělá, dělá pro něj.

Jeho syn, Marek, vyrůstal jako tichý, lehce uzavřený chlapec. Po škole odešel studovat do jiného města a pak se tam usadil. Štěpán se trochu obával, že mezi nimi vzniká nějaká vzdálenost, ale nedával to najevo — posílal mu balíky, přání, zajímal se o jeho záležitosti. Vždy, když syn přijel na svátky, Štěpán se usmíval tak, jako by do jeho domu znova pronikl světlo.

Tohle léto Marek oznámil, že se žení. Štěpán byl nadšený, ale také zmatený. Nevěděl, co mu dát jako dárek — neměl peníze na něco velkého.

Jeho důchod sotva stačil na každodenní potřeby a šetřit si na něco většího nebylo odkud. Ale v hloubi duše cítil, že by měl synovi darovat něco výjimečného.

Něco, co by bylo začátkem jeho nové života.

A tak se rozhodl: předat mu jako dar dům a pozemek, na kterém žil posledních 30 let. «Ať mají svůj vlastní koutek. Jistotu do budoucna,» vysvětlil nám se svojí matkou, když nám řekl o svém záměru.

Obě nás to ohromilo. Nebyl to jen dům — bylo to celé jeho život. Tam měl vzpomínky na svou zesnulou ženu, dětské kresby svého syna, tam pod oknem kvetl jeho oblíbenný jasmín.

Pokoušely jsme se ho přesvědčit:

— Štěpáne, a kde pak budeš bydlet? Máš vůbec peníze na nájem?
— Nějak se zařídím, — mávl rukou. — Hlavně aby měl syn lepší život než já.

Objednal se k notáři. Po hodině se odtud vrátil jako by zestárnul o deset let.

Mlčky prošel do kuchyně, dlouho se díval z okna. Pak nečekaně požádal matku o trochu peněz — «na první dobu, pokud opravdu přestěhuji».

Ale, doslova za minutu, mávl rukou:

— Nevadí, zapomeň. Nějak si to vyřeším sám.

Zeptala jsem se, co se stalo. Zachytil dech a pak mi řekl, že notář, když prohlížel dokumenty, najednou zeptal:
— Máte, pane Štěpáne, alespoň garáž na pozemku? Nebo možná starou kůlnu?

Štěpán byl překvapen:

— Ano, samozřejmě. Proč se ptáte?
— Chápete, někdy, když lidé rozdávají všechno, co mají, tak nakonec zůstávají s ničím. Jste si jistý, že se o vás syn postará ve stáří?

Viděl jsem různé případy. Někdy otec daruje dům synovi a pak za rok skončí na ulici.

Zkuste myslet také na sebe. Možná, alespoň udělejte z garáže pokoj s oknem. Pro jistotu.

Štěpán řekl, že neodpověděl na nic, ale ten rozhovor mu zůstal v hlavě. Té noci nespal. Nechtěl myslet špatně o svém synovi, ale poprvé po dlouhé době přemýšlel také o sobě.

O tom, že stáří není vždy o laskavých vnoučatech a ohleduplných dětech. Někdy — je to osamělost a zapomenuté dveře.

Následující den k notáři nešel. Prostě zůstal doma. Přeuspořádal své staré věci, umyl okna, vyšel do zahrady.

Pak přišel ke své matce a řekl:
— Rozhodl jsem se. Dům — to jsou vzpomínky. Nemohu je dát celé pryč.

S matkou jsme si úlevně povzdechly. Dala mu trochu peněz, aby si mohl trochu zlepšit život.

Sliboval, že se se synem pobaví a najde jiný způsob, jak mu pomoci začít nový život.

Od té doby se Štěpán zdál klidnější. Pořád měl radost z úspěchů svého syna, ale už se obětoval méně.

Nyní věděl: starat se o druhé je důležité, ale také nesmíme zapomínat na sebe.

Protože dům — to nejsou jen zdi. Je to tvoje místo, místo energie, vzpomínek a času.

A vy, byli byste schopni dát všechno, co máte, pro štěstí svého dítěte?

Co si myslíte, udělal Štěpán správný krok, když se rozhodl nedarovat dům synovi?