Je mi sedmdesát a nikdy jsem nelitovala, že jsem neměla děti
Žiju tak, jak mi to vyhovuje. A jsem vděčná za každý den, kdy jsem si vybrala sama sebe.
Jmenuji se Marie Dvořáková a bydlím v Telči — malebném městě na Vysočině, kde ranní mlha pomalu stoupá z rybníků a uličky pamatují ještě kroky našich babiček. Nedávno, při čekání na rehabilitaci v místní soukromé klinice, jsem potkala ženu, která mi změnila pohled na stáří — a možná i na život.
Elegantní, stříbrné vlasy svázané do pevného drdolu, kabát tak ladný, že by se neztratil ani na přehlídkovém mole. Ukázalo se ale, že jí ho ušila švadlena z Jihlavy. Vypadala mladě, plná energie. Tipla bych jí padesát, ale ona se usmála a řekla: „Je mi dvaasedmdesát.“ Oči jí zářily, pleť bez známek únavy. „Jsem svobodná. Nikomu nic nedlužím. Ani kočka už není moje — tu si vzala sousedka na chalupu.“
Její první manžel, Petr, odešel po několika letech. „Věděl, že děti nechci. Ale pak začal mluvit o rodinném jménu, pokračování, kořenech…“ Neuhnula. „Nechtěla jsem se přetvařovat, obětovat se ze strachu, že budu litovat.“
Později si vzala Karla, který měl syna z předchozího vztahu. „Řekli jsme si, že Tomáš bude mým jediným dítětem.“ Ale po třech letech Karlovi selhalo srdce — zemřel nečekaně na chatě na Šumavě.
„A samota?“ zeptala jsem se tiše. Usmála se jako někdo, kdo si zvykl na ticho a už ho nepovažuje za prázdno. „Ne samota. Klid. Každé ráno si pustím Hanu Hegerovou, večer čtu Hrubína. V sobotu zajdu na výstavu, v neděli si s kamarádkami dáme koláč a kávu.“
„A stáří?“ nadhodila jsem. Měla jsem na paměti sousedku, kterou děti poslaly do domova důchodců u Brna a od té doby ji nenavštívily. „Mám naspořeno. A kdybych potřebovala pomoc, malý Pepík od naproti mi za bonbon přinese i léky.“
Zasmála se a já pocítila závist — ne tu šedivou, tichou, ale tu obdivnou. Říkala, že její vrstevnice stále doufají, že jim někdo zavolá, zatímco ona se zapsala na kurz keramiky, nosí šarlatové šaty a zpívá v místním pěveckém sboru.
„Štěstí není v počtu dětí, ale v možnosti volby,“ řekla mi, když jsme se loučily. „A já si zvolila být věrná sobě.“
Ten večer jsem stála na mostě přes říčku a myslela na svou kamarádku Janu. Vychovala tři děti. Dvě žijí v Praze, jeden v Německu. Její byt zeje prázdnotou, televize je jí společníkem. A ta žena z kliniky? Ta cestuje, tvoří a směje se tak, že se za ní lidé otáčejí.
Není to kritika mateřství. Je to připomínka, že každý život má svou hodnotu. Jako dvě lípy rostoucí každá na jiném svahu — obě sahají k nebi, i když jiným směrem.
