Člověk, který platí za chléb cizince, protože sám ví, jaké to je — nemít

Andreas stál u regálu s mlékem a čekal na svou řadu u pokladny. Sobota, obchod poblíž domova, obvyklý shon: někdo spěchá, někdo si pečlivě vybírá, někdo si stěžuje, že ceny šly nahoru. Nikoho neodsuzoval — dříve si také stěžoval. Nyní jen tiše nakoupil potřebné a šel domů. Naučil se žít nenápadně.

U pokladny před ním stál mladík — asi dvacetiletý, ne starší. V ruce držel bochník chleba a malý balíček mléka. Byl čistě oblečen, ale bylo vidět: ne podle sezóny. Bunda stará, podrážky na teniskách skoro ošoupané. Kluk soustředěně počítal drobné v dlani, mírně skloněnou hlavou.

Když pokladní řekla částku, přepočítal si to ještě jednou, trochu zčervenal a tiše řekl:
— Omlouvám se… tak jenom chléb.

Andreas váhal. Udělal krok vpřed a beze slov položil na pás svou láhev a tiše řekl:
— Zaplatím za vše. Oba produkty.

Mladík ztuhl, pak zvedl oči.
— Není třeba. Vážně. Já…

— Vím, — přerušil ho Andreas. — Je to v pořádku.

Váhal ještě vteřinu, pak přikývl. Vzal chléb a mléko, lehce se uklonil jako poděkování a rychle odešel, skoro běžel.

Andreas zaplatil, vzal své nákupy a vyšel ven. Vzduch byl chladný, ale svěží. Šel pomalu, bez spěchu, nemyslel na čaj, který si uvaří doma, ani na noviny na stole. Vzpomínal.

Tenkrát mu bylo třiadvacet. Žil v pronajatém pokoji, přivydělával si kde se dalo, někdy nejedl dost, protože musel platit za elektřinu. Pamatoval si, jak jednou neměl na jízdné a šel pěšky tři hodiny. A jindy — jak stál u pokladny s balíčkem rýže a máslem a, nedopočítavši mince, vrátil máslo zpět. Tehdy mu nikdo nepomohl.

Ale jednou, v podobné situaci, muž za ním jen přikývl pokladní: „Zaplatím.“ Bez slov. A to byl okamžik, kdy Andreas pocítil — svět není zcela lhostejný.

Prošlo několik let. Získal práci, vydělal peníze, pořídil si dům. Ale ten pocit — když ti někdo pomůže bez zbytečných slov, jen proto, že to chápe — si uchovával v sobě.

A nyní sám občas dělá to samé. Bez afektace, bez hlasitých frází. Jenom si všimne. Jenom pomáhá. Protože ví, jaké to je — nemít. Jaké to je — stydět se počítat mince. Jaké to je — dělat, že nejste hladový.

Někdy si myslí, že svět stojí právě na takových momentech. Ne na novinkách, ne na hlasitých činech, ale na tichu. Na lidech, kteří si pamatují, jaké to je — a proto podávají ruku.

Šel domů klidně. S chlebem, mlékem a teplým pocitem, který se vždy vrátil, když se mu podařilo být tím člověkem. Takovým, jakým byl pro něho kdysi ten cizinec u pokladny.