Po 30 letech manželství mi řekl, že jsem tlustá a nehezká, sbalil si věci a odešel. A za týden jsem zjistila, ke komu vlastně odešel…

Bylo mi 62, když si sbalil věci a odešel. Bez skandálů, bez rozloučení objetím. Prostě řekl:
— Už nejsi taková, jaká jsi bývala. Rozkvetla jsi, zestárla… Je těžké žít s ženou, ke které nic necítím.

Třicet let manželství. Třicet. Porodila jsem mu tři děti. Byla jsem s ním, když ztratil práci. Když ho bolela záda. Když jeho matka potřebovala péči. Vstávala jsem o hodinu dřív, abych připravila snídani, i když jsem sama šla do práce.

A teď už prostě »nejsem ta«?

Odešel k mladé. Hubené. Smích má jako čajník, děti od jiných mužů, zato má pas a filtry na Instagramu. Za týden jsem viděla jejich fotku na pozadí moře, které jsme spolu nikdy nestihli vidět. Popisek byl bolestný:
»S novým životem — s lehkou duší«.

Ze začátku jsem nespala. Nejedla. Stála jsem před zrcadlem a pozorovala každou vrásku, každý nadbytečný kilogram, jako by to byl rozsudek. Plakala jsem. Potom se zlila. Nakonec jsem prostě mlčela.

Ale jednoho dne, když jsem třídila starou krabici, našla jsem dopis. Svůj. Sobě. Psala jsem ho v mládí — snila jsem o tom, jakou ženou chci být. Nebylo tam ani slovo o váze. Ani slovo o zevnějšku. Jen:
»Chci být laskavá, silná a milující. Chci domov, ve kterém voní koláče, a hlas, ke kterému se děti běží poradit«.

Najednou jsem si uvědomila: stala jsem se touto ženou. Jsem tou, o které jsem snila. Ano, mám nadbytečné kilogramy. Ano, mám šediny. Ale mám srdce, které nezradilo. Ruce, které držely rodinu. A v duši je ještě hodně světla.

A víte, co je na tom nejúžasnější? Po dvou měsících se vrátil. Zaklepal na dveře.
— Promiň. Mýlil jsem se. Neumí ani uvařit polévku. Je krásná, ale prázdná.

Podívala jsem se na něj a poprvé za tu dobu se usmála:
— Vařím nejlepší polévku na světě. Ale teď už jen pro sebe. Nebo pro ty, kdo si to zaslouží.

Odešel. A já zůstala. Sama se sebou. S hrdostí. S životem, ve kterém už nikomu nedokazuji, že si zasloužím lásku.