Ve 58 letech jsem se rozhodla najít si manžela přes seznamku. První — strašně smrděl, druhý přišel na schůzku s maminkou a před třetím… jsem stihla jen tak tak utéct

Jmenuji se Alena, je mi 58 let, žiji v Brně a pracuji jako administrativní pracovnice v malé exportní firmě. Jsem matkou dvou dospělých dětí, Petra a Lenky, kteří už mají vlastní životy.

Život mě naučil, že i ty nejjistější cesty se mohou znenadání zhroutit.
Můj manžel, Milan, se kterým jsem sdílela přes třicet let života, zemřel před pěti lety po dlouhé nemoci. Bylo to těžké období, ztráta, která mě zlomila, a dlouho jsem si myslela, že už nikdy své srdce nikomu neotevřu.
Ale čas, se svou trpělivou rukou, začal hojit některé rány. A jedno jarní odpoledne, když jsem na balkoně upravovala své muškáty (protože zahradničení je mou velkou vášní stejně jako historické romány), jsem ucítila, že jsem připravená to zkusit znovu. Ne proto, abych nahradila ztracenou lásku, ale abych si dala novou šanci na štěstí.

Moje kamarádky, vždycky nadšené, mě přesvědčily, ať si zkusím seznamku. “Dneska se tak seznamují všichni!” říkaly.
Já, která si s technologiemi nikdy moc netykala, ale mám ráda výzvy, jsem si řekla: proč ne?

První rande bylo… intenzivní.
Sešli jsme se v kavárně v centru. Dorazila jsem včas, s nervozitou i nadějí v srdci. Ale jakmile přišel… ztuhla jsem.
Muž, který na fotkách vypadal sympaticky, měl odporný zápach — jako by se týdny nemyl. Snažila jsem se být slušná, ale každým douškem kávy bylo těžší dýchat. Nakonec jsem si vymyslela naléhavý telefonát a utekla.

Druhé rande bylo ještě absurdnější.
Muž vypadal dobře, přinesl květiny, byl milý… ale za ním kráčela jeho maminka.
Ano, jeho maminka!
Usadila se s námi ke stolu, objednala si čaj a začala mě zpovídat: jestli umím vařit, jestli chci ještě děti, kolik vydělávám…
Hledala jsem pomocný pohled u muže, ale on se jen spokojeně usmíval. Nevzpomínám si, jak jsem se dostala ven, ale utíkala jsem, co mi nohy stačily.

A třetí rande… to byla poslední kapka.
Na fotkách vypadal jako sportovec, měl roztomilého psa. Sešli jsme se v parku.
Nejdřív všechno vypadalo normálně, ale brzy začal mluvit o tajných signálech vlád, o negativní energii v obchodech…
Když začal mluvit do nebe, pochopila jsem, že musím zmizet. A taky jsem zmizela.

Od té doby si myslím, že lásku možná nenajdeme v aplikacích, ale při procházce po parku, při náhodném úsměvu nebo v obyčejné každodenní chvíli.

A co ty? Myslíš, že pravá láska po padesátce ještě existuje? Zkusila bys to?