15letému kocourovi se objevily slzy v očích. Nechápal, proč ho jeho pán opustil…

Klec byla stísněná. Kachličky za jeho zády — studené. Podložka byla prosáklá cizími kocoury a neklidem. Jmenoval se Mikki. Patnáct let se probouzel za tichého hlasu svého pána. Patnáct let věděl, že v misce vždy bude jídlo, a večer — ruka, která ho pohladí, i když byl den těžký. Byl zvyklý, že ho mají rádi. Že je potřebný.

A pak se všechno změnilo.

Pán přišel do veterinární kliniky se sklopenýma očima. Nekoukal na Mikkiho. Jen s třesoucím se hlasem řekl:
— Promiň, starouši… Už nemám sílu.
A nechal ho. Prostě ho nechal. Bez přepravky, bez hračky. Dokonce i bez oblíbené přikrývky.

Mikki seděl a nechápal. Běhal ke dveřím, volal — nejprve tiše, pak hlasitěji. Snažil se poznat známý pach — ale ten zmizel spolu s pánem. Uběhl den. Pak další. Jídlo mu nechutnalo. Spal ještě hůř. A když ke kleci přišla dobrovolnice a chtěla ho pohladit, Mikki tiše zasyčel. Nechtěl novou ruku. Chtěl tu — známou, vonící kávou a starým svetrem.

Bál se. Nevýslovně osamělý. A v určitém okamžiku — tak smutný, že se mu v koutcích očí objevily slzy. Skutečné. Protože srdce to nedokázalo vydržet.

— Vždyť jsi jen obyčejný kocour, — říkali někteří. — Starý kocour, komu bys chyběl?
Ale on si pamatoval, jak kdysi byl kotětem. Jak běhal po domě, ocáskem divoce vrtěl, jak vrněl, když se usadil na pánově prsou. Jak ten sliboval: «Jsme spolu navždy».

Navždy…

Teď «navždy» vonělo chlórem a cizími hlasy. Mikki nemňoukal. Mlčel. Díval se do prázdna, jako kdyby stále doufal: teď se dveře otevřou, a on znovu uvidí toho, kdo zradil. Kdo se stal příliš zaneprázdněným, příliš chudým nebo prostě… lhostejným.

Ale dny plynuly. Klec zůstávala stejná. Číslo «21» na zdi — beze změny. A jen oči Mikkio pomalu bledly. Protože když láska odejde, svět zešedne. I pro kocoura.

Dobrovolnice jménem Anna se přesto nevzdávala. Každý den přicházela, sedala si na bobek a tiše s ním mluvila. Nedotýkala se ho. Prostě byla nablízku. A jednoho dne, když se zdálo, že už nikdy nepřijde, udělal krok. Malý. Opatrný. Otřel se čumáčkem o její dlaň a zůstal stát.

Stále uměl důvěřovat. Kdesi hluboko uvnitř.

Anna tehdy plakala. Tiše, jako on. A slíbila:

— Nevím, co bylo před mnou. Ale od tohoto dne — jsem tu. Dokud dýcháš.
Odnesla Mikkiho domů. Byl slabý. Téměř nejedl. Ale každé ráno se probouzel s pocitem, jak ho hladí mezi ušima, šeptá: «Můj drahý».
Ještě tři měsíce žil. Ne v kleci. Ale na měkké dece u okna. S oblíbeným člověkem.

A když v poslední den zavřel oči, už v nich nebyla bolest.
Byla tam jen vděčnost. Za to, že někdo dokázal — nezradit.