Na podestě schodiště vždycky stál pár starých bot – dokud jednoho dne nezmizely a nezůstala po nich jen lísteček

Obyvatelé domu v ulici Brook si už dávno zvykli na podivný pár bot, které stály u okna na podestě schodiště mezi třetím a čtvrtým patrem. Tmavé, ošoupané, s prasklými tkaničkami. Nikdo se jich nedotýkal. Stály tam celé roky — jako by byly součástí interiéru. Někteří žertovali: «To je asi skřítek.» Jiní říkali — že je to vzpomínka. Ale nikdo pořádně nevěděl, komu patří.

Občas někdo postavil vedle koště, někdy — zapomenutou tašku. Jednou sousedka nechala mandarinku, jen tak. A přesto boty zůstaly na svém místě. Jako by je všichni chránili.
Až jednoho dne boty zmizely. Zmizely tiše, beze stopy. Na místě, kde stály, se však objevil lísteček:
«Děkuji, že jste mě nevyháněli. Tyto boty byly mým jediným útočištěm. Teď jdu dál. Ale tento dům si budu pamatovat. Byl laskavější, než si myslíte.»

Bez podpisu. Papír — obyčejný, modrý inkoust. Lidé zůstali jako opaření. Několik dní nikdo nic neříkal. A pak začaly rozhovory: «Pamatujete si tu ženu v šedém kabátě, která občas seděla na schodech s knihou?» — «Nebo toho kluka s batohem, který přespával ve sklepě…» — «A starého pána s vozíkem, co zmizel v zimě?»
Lidé začali vzpomínat. Potom — jednat. U okna se objevil box: «Kdyby někdo něco potřeboval.» Objevil se tam i sáček s sušenkami, termoska s čajem, pár rukavic. Jeden z dospívajících přinesl malou stoličku. Někdo přidal lampičku na baterky.

Podesta mezi patry už nebyla jen místem, kudy se prochází. Stala se místem, kde se můžete zastavit. Odpočinout si. Zavzpomínat. Anebo pochopit, že nejste sami.
Uběhlo pár měsíců. Jednoho rána někdo našel nový lísteček:
«Vrátil jsem se. Na chvíli. Jen abych vám řekl — zachránili jste mě. Ani jste nevěděli, kdo jsem. Děkuji.»

Opět bez podpisu. Ale teď už nikdo nepotřeboval znát jméno. Protože všichni pochopili: laskavost — to není čin na jeden okamžik. Je to prostor, který vytvoříte, aniž byste se ptali proč.