Moje žena mě opustila i naše děti poté, co jsem ztratil práci. A po dvou letech jsem ji náhodou potkal v kavárně

Když mě propustili, byl jsem v šoku, ale nezpanikařil jsem. Věřil jsem, že se vše spraví — vždy jsem uměl pracovat a měl jsem šikovné ruce. Měl jsem rodinu: manželku, dvě děti, útulný dům a víru, že to společně zvládneme.

Ale manželka si to myslela jinak.

První měsíc mlčela. Druhý — vyčítala. Třetí — začala balit věci.
— Už mě nebaví být pro všechny silná, — řekla tu noc, kdy práskla dveřmi. — Také chci žít, a ne jen přežívat.

Odešla. Řekla, že si jde “rozmyslet”, ale už se nevrátila. Zůstali jsme tři: já, Marie — 6 let, a Daniel — 3. Ze začátku jsem nevěděl, co dělat. Špatně jsem vařil, zapomínal na praní, někdy jsem nevěděl, kde vzít peníze. Ale děti byly poblíž. A každé jejich “tati, mám tě rád” jakoby po kouscích slepovalo moje zlomené srdce.

Pracoval jsem jako nakladač, pak si našel brigádu ve skladu. Žili jsme skromně, ale každým měsícem jsem byl jistější. Děti vyrostly. Naučily se pomáhat. Večer jsme se smáli, pekli palačinky, četli knihy. Znovu jsem se cítil živý. A na ni — jsem si téměř nevzpomněl.

A tak — po dvou letech — obyčejné sobotní ráno. Vešel jsem do malé kavárny vedle parku. Děti byly u mé mámy a já si dopřál šálek dobré kávy. Když jsem zvedl oči od šálku, uviděl jsem ji. Seděla u stolku u okna. Pořád stejná — upravená, s bezchybným make-upem. Ale pohled unavený.

Také mě si všimla. Na vteřinu ztuhla, pak vstala a přistoupila.

— Ahoj… — řekla.
— Ahoj, — odpověděl jsem.
— Vypadáš dobře, — nejistý úsměv. — Jak se mají děti?

Odpověděl jsem klidně. Pověděl jsem, jak Marie začala chodit na hudbu a Daniel teď staví hrady ze všeho, co mu přijde pod ruku.

Mlčela. Pak tiše dodala:
— Stýská se mi po nich.

Přikývl jsem.
— Jim po tobě — ne. Promiň, ale je to tak.

V jejích očích se zaleskly slzy.
— Myslela jsem… že se vše zhroutí. Myslela jsem, že to nezvládneme. A ty… Jsi to zvládl. Beze mě.

Nebyl jsem naštvaný. Už ne.
— Ano, zvládl jsem to. Protože jsem neměl na výběr.

Pokoušela se usmát.
— Mohla bych někdy… je vidět?

Udělal jsem pauzu. Pak řekl:
— Možná. Ale ne teď. Potřebují čas. A já také.

Více jsme nemluvili. Odešla, jako kdysi — tiše, nepráskla dveřmi. A já zůstal, popíjel kávu, přemýšlel o tom, jak podivně se život otáčí.

Někdy ti, kdo měli zůstat — odejdou. A ti, kdo nic neměli v plánu — zůstanou. A právě s nimi se vše opravdové postaví.