Adoptovala jsem si čtyřletého chlapce a všechno bylo v pořádku… až do dne, kdy u mě slavil své první narozeniny

Když jsem poprvé uviděla Marka, seděl v rohu místnosti v dětském domově a k sobě tiskl plyšového medvídka. Byly mu čtyři roky a měl ty nejsmutnější oči, jaké jsem kdy viděla. Neplakal. Jen se díval do jednoho bodu, jako by v něm nezbyl žádný zvuk ani slzy. Přistoupila jsem k němu, natáhla ruku a on se neodtáhl. Jen se podíval. V tu chvíli jsem věděla, že se chci stát jeho mámou.

Proces adopce trval několik měsíců. Vyplňovala jsem papíry, stála před komisemi, trpělivě čekala. A pokaždé, když jsem Marka navštívila, cítila jsem, jak se trochu otepluje, jak jeho ruka už není tak ostražitá v mé dlani, jak mi začíná důvěřovat.

Když se nakonec dostal domů, všechno působilo téměř pohádkově. Opatrně prozkoumával pokoj, dotýkal se knížek, autíček, kladl tiché otázky. Začal se smát — ten vzácný, jemný smích, který mi svíral srdce. Pekla jsem mu palačinky, skládali jsme stavebnice, usínal vedle mě, pevně svírající mou ruku.

Ale jednoho rána se všechno změnilo.

Byl to den jeho pátých narozenin. Vstala jsem brzy, vyzdobila obývací pokoj balónky, upekla jahodový dort — říkal, že má jahody rád. Koupila jsem autíčko, o kterém dlouho snil. Chtěla jsem, aby to byly jeho první narozeniny, které si zapamatuje jako radost, oslavu, teplo.

Když sešel dolů, přivítala jsem ho s úsměvem a výkřikem:
— Všechno nejlepší, Marku!

Zůstal stát. Podíval se na všechno — na balónky, dort, dárek — a najednou začal křičet. Pronikavě, bolestně. Shodil ze sebe pyžamo, strhl ubrus ze stolu. Plakal, třásl se, jako by se něco zlomilo. Snažila jsem se ho obejmout, ale odstrkoval mě, stále opakujíc:
— Ne! Nechci! Kde je teta Laura? Kde je můj domov?

Nevěděla jsem, kdo je teta Laura. Nevzala jsem v úvahu, že v předchozí pěstounské rodině žil skoro rok. A právě na den narozenin ho vrátili zpátky do dětského domova.

Psycholog mi později vysvětlil, že pro děti s traumatem z přilnutí jsou taková data jako spouštěče. Pro něj narozeniny nebyly oslavou. Spojovaly se s bolestí, ztrátou, tím dnem, kdy ho znovu opustili.

Seděla jsem v noci u jeho postele a on spal, pevně svírající toho samého plyšového medvídka. Slzy mi stékaly po tvářích. Pochopila jsem, že být mámou neznamená jen dělat radost. Znamená to být nablízku, i když tě dítě odstrkuje. Pochopit, že láska není vždy přijímána hned.

Druhý den jsme spolu snědli dort. Bez písní. Bez svíček. Jen my dva. Tiše zašeptal:
— Děkuji, mami. Jen prosím… neopouštěj mě, ano?

Políbila jsem ho na čelo a řekla:
— Nikdy, Marku. Jsem tady napořád.