Na okraji města se objevil neznámý muž – nepromluvil ani slovo, ale každý den nosil květiny k památníku

Památník stál na samém konci aleje – nenápadný, zčernalý časem, s ošoupanými písmeny na žulové desce. Místní lidé ho téměř nezaznamenávali. Kdysi byl součástí parku, ale roky plynuly, stromy vyrostly, cestičky zarostly trávou. Nikdo přesně nevěděl, komu je věnován – buď zakladateli čtvrti, nebo nějakým zapomenutým hrdinům. Jednoho dne se však všechno změnilo.

Prvním si toho všiml prodavač novin. Sedával u vchodu do parku brzy ráno a znal každého, kdo prošel kolem. A jednou uviděl muže. Vysokého, v dlouhém kabátu a tmavém klobouku. Šel pomalu, nevšímal si kolemjdoucích a v rukou držel malou kytici čerstvých lučních květin.

Každý den, přesně v osm ráno, přicházel. Zastavil se u památníku, položil květiny a mlčky tam několik minut stál. Pak stejně tiše odešel. Nikdy nemluvil. Nikdy se nezdržel.

Nejdřív ho považovali za podivína. Potom začali být zvědaví. Někdo se mu pokoušel promluvit – jen zdvořile přikývl. Někdo ho sledoval, aby zjistil, kde bydlí – ale muž vždycky zmizel v postranních uličkách, jako by město znal lépe než všichni ostatní.

Uběhly týdny. Květiny na památníku nezmizely. Někdy – žluté kopretiny, jindy – chrpy nebo prosté sedmikrásky. Nebyly koupené, spíš to vypadalo, že jsou nasbírané někde na poli. Lidé začali k památníku chodit. Někdo se jen díval, někdo také přinesl květiny. Zájem přerostl v úctu. Místní školáci umyli desku, městští pracovníci vyčistili cestičku, dokonce tam postavili lavičku.

A přesto muž zůstával mlčenlivý. Jen přicházel. Jednou k němu přistoupila žena. Starší dáma s opatrným úsměvem:

– Promiňte… znal jste toho, komu je to věnované?

Muž se na ni podíval, mírně naklonil hlavu. Potom z kapsy vytáhl malý lístek a podal jí ho. Byl na něm náčrtek. Portrét mladého muže v dobovém oblečení. Na zadní straně bylo jediné slovo: “John”.

Žena přikývla. Vzpomněla si na vyprávění svého dědečka. O jednom mladíkovi, který pomáhal stavět první domy na okraji města, sbíral děti po večerech, opravoval lampy, dokud nezmizel. Říkalo se, že odešel, ale někteří věřili, že se stalo něco jiného. Jméno si nikdo nepamatoval.

Následující den byla k památníku přidána cedulka: “Na památku dobrého člověka, jehož jméno znali jen někteří, ale jehož činy si pamatovalo mnoho lidí.”

Mlčenlivý neznámý muž k památníku chodil dál. A ačkoliv nikdo nikdy nezjistil, kdo byl, obyvatelé už se dál neptali. Protože někdy stačí jediný prostý čin, aby se lidem vrátila vzpomínka na to, co je skutečně důležité. A aby připomněl, že vděčnost nevyžaduje vždy slova.