Sousedka nosila jídlo na opuštěný dvůr, a pak prozradila, koho tam krmí

Opuštěný dvůr na rohu ulice už dávno splynul s místní krajinou. Keře se rozrostly, vrátka držela jen na jednom pantu a cestička byla schovaná pod vrstvou suchého listí a hlíny. Nikdo tam nechodil. Nikdo kromě paní Evelyn.

Každý večer vyšla ze svého domu s košíkem pečlivě zabaleným do utěrky. Prošla kolem sousedních plotů a zmizela za oprýskaným plotem. Za pár minut se vrátila. Někdo si myslel, že krmí kočky. Jiný, že si připomíná minulost. Nikdo se ale neptal — až jednoho večera.

Alex, student na prázdninách, který si pronajímal pokoj u jejích sousedů, poprvé uviděl, jak paní Evelyn vychází z domu s košíkem. Zvítězila zvědavost. Šel za ní, snažíc se být co nejtišší. Dvůr ho přivítal tichem. Listí šustilo pod nohama a starý altán vypadal jako kulisy k filmu.

Zastavil pár kroků od ní, když uslyšel, jak žena tiše promlouvá:

— Dneska jsou ty koláčky trochu sladší než obvykle. Doufám, že ti budou chutnat.

Alex opatrně nahlédl. Na starém stole stály dvě misky. Jedna s jídlem, druhá s vodou. Vedle na dece ležel zavřený skicák.

Paní Evelyn si ho všimla. Nebála se, ani nepřekvapila. Jen kývla:

— Klidně pojď blíž, jestli chceš.

Přistoupil mlčky, s drobnými rozpaky.

— Vy… někoho krmíte? — zeptal se opatrně.

Usmála se, trochu smutně.

— Mého syna. Měl to tu rád. Hráli jsme si tu, četli, někdy jen mlčeli. Už dávno dospěl. Odjel. Nepíše. Ale chodím sem — protože by se mohl vrátit. Nebo někdo jiný, kdo bude potřebovat péči.

Alex dlouho mlčel. A pak řekl:

— To je krásné. To, co děláte.

Od té doby začal na dvůr chodit i on. Někdy s knihou, jindy jen tak sedět v tichu. Paní Evelyn pořád nosila jídlo. A jednou, k překvapení obou, se v altánu objevil černobílý kotě. Nebál se. Přišel, lehl si na deku a zavřel oči.

— No vidíš, — řekla ona. — Zdá se, že přece jen někdo přišel.

A na tom dvoře, kde kdysi byly jen stíny a vzpomínky, se znovu usadila radost. Nenápadná, tichá — ale skutečná.