– No, pokud mě neposloucháš, byt ti darovat nebudu, – prohlásila babička

Jakmile babička šla do důchodu, zhoršil se jí povaha. Byla zvyklá velet v práci, a teď přenáší svoje zvyky na rodinu. Jenže zaměstnanci neměli na výběr, takže ji poslouchali, zatímco já volbu mám. Ale babička se teď rozhodla přejít na vydírání – buď budeš dělat, jak jsem řekla, nebo zůstaneš bez bytu. 

Babička, jak si pamatuji, byla věčná šéfka něčeho. V práci ji mělo rádo vedení, ale podřízeným nebylo snadno, svými příkazy mohla kohokoli unavit. I když před nadřízenými své vždy chránila, což nějak uklidňovalo zaměstnance s jejími povahovými zvláštnostmi.

Do důchodu se babička nehrnula. Ne kvůli nedostatku peněz, ale protože jí už jinak neměla co dělat. Děti dospělé, vnučka, tedy já, rovněž dospělá. Zahrádku babička nemá, důvěrné přítelkyně, aby se s nimi každý den setkávala a procházela, už také nemá. 

 A co bych dělala, když odejdu do důchodu, co budu dělat celé dny?

Do důchodu odešla v 79 letech.

První měsíce proběhly pokojně. Babička si překontrolovala v bytě vše, čeho se její ruce dotkly, procházela se, dospávala, pekla různé buchty a koláče, a pak se začala nudit. I když jsme se snažili jezdit k ní častěji, všichni jsme měli práci a své záležitosti.

Tehdy začala babička jezdit na návštěvy sama. Tou dobou jsem žila s rodiči, takže jsem všechny její návštěvy sledovala. Ukázalo se, že máma se ani po dvaceti pěti letech manželství nenaučila vařit a uklízet, táta je špatný manžel, protože ne všechny police doma visí rovně, a já se zabývám hloupostmi, protože už bych měla vychovávat své děti, a já se stále věnuji vzdělání. 

Po čase jsem si vyřešila školu, začala pracovat, se svým přítelem jsme uvažovali o svatbě. Babička byla v obraze našich plánů. 

Přítel mi už dal návrh, ale legalizací našeho vztahu jsme nespěchali. Čekali jsme, až bude naše finanční situace stabilnější.

Před asi pěti měsíci zemřela babičce svobodná sestra. Žila ve stejném městě jako my, jezdili jsme ji navštěvovat, protože neměla vlastní děti. A najednou tu nebyla a babička zdědila byt sestry. 

Strýčkův syn je ještě malý, a já se chystala na vdavky. Rozhodnutí babičky bylo okamžité – darovat byt mně, což hlasitě oznámila. My s ženichem jsme se zaradovali, začali přemýšlet, jaký tam uděláme opravu, jak jej zařídíme, ale nakonec to nebylo tak jednoduché. 

Babička se rozhodla, že když je taková velká dobrodinkyně, má nyní právo na rozhodující hlas, a začala aktivně zasahovat do diskuze o budoucí rekonstrukci. Všechny naše nápady zamítla a začala prosazovat svou vizi, která se s naší vůbec neshodovala. 

Hádali jsme se strašně. Máma se snažila najít kompromisní řešení, ale babička si stála na svém – jen tak, a nijak jinak. 

Když babička pochopila, že mě nepřekoná, rozhodla se vydírat. 

– No, pokud mě neposloucháš, byt ti darovat nebudu, – prohlásila mi. 

Máma mě přesvědčuje, abych dělala, co říká babička, a potom si to předělala podle sebe. Ale za prvé to jsou peníze, a za druhé, babička mi nechce hned darovat byt, řekla, že v závěti uvede, že je mým majetkem. Tedy do toho momentu bude mít vynikající páku na mě – jakmile udělám něco jinak, než řekla ona – ven z bytu. Potřebuju to?

Jsem na babičku naštvaná, ona na mě, a máma říká, že všechno komplikuji a zveličuji. Ale já si to nemyslím. Nechci se nikomu podřídit. A kde je jistota, že se babiččina povaha ještě více nezhorší? A už peníze na opravu utratíme.