Babička každý den sedávala na lavičce u školy, dokud k ní jednoho dne nepřišla holčička a nezeptala se: „Čekáte na někoho?“

Každý den přesně ve tři hodiny odpoledne se na starou dřevěnou lavičku vedle školního dvora posadila stará žena. V rukou držela pletenou tašku, ze které si občas vytáhla jablko nebo kousek chleba pro holuby. Seděla tiše a pozorovala děti, jak vybíhají z brány školy, a vždy se na něčem na chviličku zastavil její pohled – jako by na něco nebo na někoho čekala.

Rodiče, kteří si vyzvedávali své děti, si jí všímali, ale nikdo si netroufl zeptat se, proč tam je. Vídat ji mohli každý rok – v zimě, když jí sníh pomalu pokrýval šátek, na jaře, když se první listy prodíraly větvemi stromů. Ale jednoho dne k ní přistoupila holčička se zvědavýma očima a opatrně se jí zeptala:

– Čekáte na někoho?

Žena se pomalu otočila a podívala se na ni. Její oči byly světlé, laskavé, ale dalo se v nich vyčíst smutek.

– Kdysi jsem čekala,– odpověděla tiše. – Ale teď už jen pozoruji.

Holčička se zamračila, nerozuměla.

– Na koho?

– Na vnuka. Před časem chodil do této školy. Každý den jsem sem chodila, abych ho vyzvedla. Potom vyrostl, odstěhoval se do jiného města. Ale já jsem si na to místo tak zvykla, že jsem sem pořád chodila.

Holčička se zamyslela. Její rodiče jí vždycky říkali, že lidé by neměli být sami. Sedla si vedle ní na lavičku a řekla:

– Můžete čekat na mě. Já sem chodím do školy.

Stařenka se usmála. Od toho dne holčička každý den před odchodem domů přišla k lavičce. Povídaly si o škole, o počasí, o tom, jak jsou na podzim jablka sladká. A i když se vnuk nikdy nevrátil, babička už nikdy neseděla sama.

Dny ubíhaly. Holčička si zvykla vídat ji každý den a babička se stala součástí jejího školního života. Vyprávěla o tom, jaké to bylo dříve, jak jako dítě běhala po těch stejných ulicích, jak čekávala před školou na svého syna a později na vnuka. Vzpomínala, jaké to bylo, když byly dopisy velkou událostí, zatímco dnes zprávy v telefonním mobilu postrádají tu samou vřelost.

Jednoho podzimu, kdy se stromy zbarvily do žluté a rudé, si holčička všimla, že lavička je prázdná. Přišla blíž, rozhlédla se, ale babička tam nebyla. Nebyla tam ani druhý den. Dívka pocítila ve svém nitru neklid a zeptala se maminky:

– Dá se najít někdo, kdo se najednou ztratí?

Maminka ji jen pohladila po vlasech a odpověděla:

– Třeba dnes jen nemohla přijít.

Ale babička nepřišla ani za týden, ani za měsíc. Holčička se na ni ptala učitelů, sousedů – nikdo o ní nic nevěděl. Pak se rozhodla nechat na lavičce jablko – jako symbol toho, že na ni myslí. Několik dní tam zůstalo nedotčené, ale jednoho dne zmizelo.

Na jaře, když úplně roztál poslední sníh, přišla holčička znovu k lavičce a našla tam lístek. Roztřesený rukopis, známá písmena:

„Děkuji, že jsi na mě čekala. Teď čekám já na tebe tam, kde je vždy teplo.“

Holčička pevně sevřela lístek v dlaních, cítila lehký smutek a vřelé rozloučení. Věděla – babička se už nevrátí. Ale teď v její paměti zůstala vzpomínka na to, jak důležité je nenechat lidi samotné. A od té doby, kdykoli šla kolem té lavičky, se usmála – protože věděla, že někdo tam kdysi čekal s láskou.