Tchyně se mnou nechce mluvit, protože jsem na její narozeninový dárek zareagovala špatně

Mým ideálem byla vždy velká a přátelská rodina a po svatbě jsem usilovala o to, abych měla dobré vztahy s rodiči mého manžela. Bydlí několik hodin daleko od nás, takže se často nevidíme. 

Věděla jsem, že můj manžel denně mluví se svou matkou po telefonu, a proto jsem jí sama volala jen zřídka. Přes manžela jsem jí vždy posílala pozdravy a zajímala se o jejich záležitosti.

Časem jsem si všimla, že se tchyně na mě zjevně zlobí. Jsem přímočarý člověk, a tak jsem se jí při příležitosti zeptala:

– Udělala jsem vám něco, co vás zranilo?

– Všechno je v pořádku, – zněla odpověď.

– Vidím, že se na mě zlobíte! – ještě jednou jsem se snažila zjistit příčinu, ale smysluplné vysvětlení jsem nedostala.

O několik dní později mě manžel jemně požádal:

– Můžeš volat mé mamce častěji? Aspoň jednou za den? Stěžuje si, že jí nevěnuješ dostatečnou pozornost.

– Jednou za den? Vždyť s mou vlastní matkou tak často nemluvím, – podivila jsem se. – Kvůli tomu je nespokojená? Dobře, to není problém.

Od té chvíle se to stalo každodenním rituálem: volala jsem tchyni, trpělivě poslouchala její stížnosti na zdraví a drzé sousedy, podrobně jí vyprávěla, jak probíhal můj den, a pozorně naslouchala mnoha radám. Každý takový rozhovor trval nejméně hodinu. 

Samozřejmě jsem měla zajímavější věci na práci, ale opravdu jsem doufala, že to pomůže posílit rodinné vztahy! Jenže i v této situaci se tchyně dokázala na mě pro něco urazit.

– Nedávno byl Den matek. Čekala jsem a čekala, že mě popřeješ. Jsem snad špatná matka tvému muži? Svoji maminku jsi asi popřála, že?

Nikita říkal, že uvažujete o koupi nového auta? Proč jsi mi o tom včera nic neřekla? O takových plánech se s námi musíte bavit.

Nechtěla jsem se hádat, a tak jsem poslušně omlouvala a dostala milostivé odpuštění. 

– Hlavně, že v rodině je klid! – utěšovala jsem se.

Naši rodiče se mezi sebou téměř nebavili a já moc chtěla situaci zlepšit, sbližovat je navzájem. 

Blížily se mé narozeniny a rozhodla jsem se pozvat obě strany. Oslava se měla konat doma, chtěla jsem strávit čas s rodinou a popovídat si. Dlouho jsem se připravovala, přemýšlela nad menu, abych potěšila všechny, a ptala se Nikity, co mají jeho rodiče rádi. Žádné objednávky u restaurací, vše jsem připravila vlastníma rukama.

K obědu dorazili hosté: manželovi rodiče s nádhernou kyticí, moji rodiče a bratr s obrovským dortem. Horko těžko jsem jim za dárky poděkovala a pozvala je ke stolu. Večer byl celkově povedený, ale podle výrazu tchyně se jí opět něco nelíbilo.

Následující večer jsem jí, jako obvykle, volala, ale ona telefon nezvedla. Volala jsem jí několikrát, ale výsledek byl stejný.

– Nikito, volala jsem tvé mamce několikrát, – oznámila jsem večer manželovi. – Proč nebere telefon? Je v pořádku, je zdravá?

– Ano, samozřejmě, že je v pořádku, – odpověděl manžel a odvrátil oči.

– Udělala jsem zase něco špatného? – povzdychla jsem si. – Co se stalo? Nelíbily se jí moje narozeniny? Jak jsem se snažila, nepodařilo se jí vyhovět.

– Nevšímej si toho, – požádal Nikita rozpačitě. – Víš, jaká je, taková povaha.

Bylo mu viditelně nepohodlné kvůli chování své matky, ale já jsem už nemohla přestat a naléhala, aby mi řekl, jak to skutečně bylo.

– Mamka je uražená, že jsi se více radovala z dárek od svých rodičů, – přiznal se nakonec manžel. – Dlouho vybírala tu kytici a doufala, že z ní budeš nadšená.

– Všem hostům jsem poděkovala stejně, – podivila jsem se. – Ta kytice je skutečně nádherná. Nikito, to je úplný nesmysl.

– Nevšímej si toho, – zopakoval manžel. – Já sám chápu, že je to hloupé. Pokoušel jsem se s ní mluvit, ale neposlouchá mě. Trvá na svém a to je vše.

Od narozenin uplynuly už dva měsíce. Naše denní „rozhovory“ s tchyní skončily – už jí nevolám a ona také nekontaktuje mě. Zpočátku jsem byla velmi smutná, ale teď jsem se s tím smířila. Zato mám večer mnohem více volného času!

A co si o tom myslíte vy, kdo má pravdu a kdo je v této situaci na vině?