Mamka simuluje nemoci, aby nemusela pracovat, a sedí nám na krku

Mamka nikdy neusilovala o práci. Ale dokud byl táta naživu, mohla si dovolit být na jeho krku a nic nedělat. Teď se mamka rozhodla posadit se na naše krky s manželem, ale to nám nevyhovuje. 

Moje mamka se vdala v 19 letech. Táta tehdy už měl dvacet pět, měl vzdělání, stabilní zaměstnání a mohl zabezpečit rodinu. 

O svém rychlém sňatku mamka mluvila vznešeně: najednou to byla láska na první pohled, nohy se jí podlomily, celý svět se ztratil a ona mohla myslet jen a pouze na tátu. 

Tomu jsem věřila asi do patnácti let, kdy mi došlo, že mamce se prostě nechtělo učit a pracovat, a tak spěchala do sňatku.

Ona otěhotněla, porodila mě a řekla tátovi, že se chce o své dítě starat sama, bez chův a jeslí. Nevím, jak pohodlné to bylo, ale táta jí to dovolil.  

Do školky jsem nechodila, ale také mamce jsem nečinila žádné problémy: v tomto směru měla štěstí. Od malička jsem se uměla sama zabavit a nepotřebovala jsem, aby mě někdo bavil. 

Položili mě do pískoviště – budu si hrát s pískem. Doma mi rozložili stavebnici – budu se jí zabývat.

Mamka nikdy nezískala vysokoškolské vzdělání, neabsolvovala žádné kurzy a během tátova života ani pracovala. Byla profesionální hospodyňkou. 

Mamku jsem neodsuzovala: pokud se jim s tátou líbil takový život, bylo to skvělé.

Takový způsob života jsem brala jako samozřejmost. 

Smrt táty mamku natolik vyvedla z rovnováhy, že jen ležela a koukala do stropu, zatímco my s manželem organizovali pohřeb a smuteční obřad. Bála jsem se, že se mamka zbláznila: tak prázdný měla pohled. 

Stále si stěžovala, jak teď bude žít. Nejprve mi připadalo, že se jí po tátovi stýská, ale pak mi došlo – zdroj příjmů jí vymizel před očima. 

Táta měl nějaké úspory, takže mamka nezůstala úplně bez prostředků, ale problém se už rýsoval na obzoru. 

Půl roku poté, co táta zemřel, mamka přišla s geniálním řešením: chtěla prodat dvoupokojový byt, který jsme zdědili po tátovi, a koupit dva jednopokojové. Jeden si nechá napsat na sebe a bude tam bydlet, a druhý na mě a bude ho pronajímat. 

Skvělý plán, který nemá s realitou nic společného. Z prodeje dvoupokojového koupit dva jednopokojové bez dalšího rozpočtu nejde. Mamka samozřejmě žádné peníze nemá a my s manželem již platíme hypotéku, takže do takových pochybných schémat se pouštět nechceme. 

Mamka se zklamala, myšlenka na vydělávání peněz ji uváděla do deprese. Pro ni to bylo těžké, ale hned jsem jí řekla, že ji podporovat nebudeme: to není podle našeho rozpočtu. 

Nakonec se mamka přeci jen zaměstnala v nějakém obchodě blízko domu. Začala jsem pravidelně poslouchat její stížnosti, že je unavená, že musí vstávat brzy, že je celý den na nohou … 

Ponorný náraz mamky do pracovních dnů byl velmi těžký. Několikrát za měsíc volala v hysterii, že tam nechce pracovat, že jí vše štve. 

A před rokem si mamka zlomila nohu. Šla v zimě a nešťastně upadla. Sádra a úplná pracovní nezpůsobilost téměř na dva měsíce. Z práce ji rychle propustili, aby jí neudržovali místo. Co dělat? Museli jsme se s mým manželem o mamku postarat. Jak jinak? A za byt jsme jí platili a kupovali jsme jí jídlo a léky, protože nikdo jiný nebyl.

Jenže mamce se návrat k jejímu pohodlnému a nepracovnímu životu tak zalíbil, že po sundání sádry začala simulovat nemoci. Skoro se jí podlomilo zdraví. 

A my s manželem jsme ji nadále podporovali. Ale nakonec musí mít člověk alespoň trochu svědomí. Tento měsíc jsem zaplatila za byt, dala jí tisíc korun a řekla, že se musí postarat sama, protože ode mě už nedostane ani haléř.

Mamka je naštvaná, pláče, stěžuje si, ale mě to už unavuje. Je to dospělá a plně pracovní schopná žena. Nemáme povinnost ji podporovat, a pokud se jí nelíbí pracovat, nechť si hledá zabezpečeného muže: v 55 letech mamka vypadá dobře. 

A co si o tom myslíte vy, mám pravdu, nebo jednám příliš krutě vůči své matce?