Ve škole oznámili sběr teplého oblečení a jedna dívka darovala svou jedinou teplou bundu

Ve škole bylo rušno – po chodbách se hemžily děti, probíraly novinky, smály se, někdo proběhl kolem s objemnými taškami v rukou. Učitelé ráno oznámili sběr teplého oblečení pro potřebné a už během oběda stály v hale několik krabic plných šál, rukavic, svetrů. Někteří nosili staré věci, jiní téměř nové, ale přesto již nepotřebné.

Sofie stála stranou, v rukou svírala svou bundu. Svou jedinou zimní bundu.

Slyšela to oznámení už ráno, když učitel řekl, že letos je obzvlášť hodně rodin, které zůstaly bez teplého oblečení. Byla řeč o dětech, které nemají co nosit v mrazu, o rodičích, kteří jsou nuceni vybírat mezi jídlem a zimní obuví. Sofie poslouchala a cítila, jak se v ní rozrůstá podivný pocit – jako by někdo uchopil její srdce a pevně ho sevřel.

Doma neměly nic zbytečného. Jejich malý byt, kde bydlela s maminkou, byl špatně vytápěný, ale zvykly si. Bunda, kterou nosila už druhou zimu, byla její jedinou záchranou v chladných dnech. Její maminka na ni dlouho šetřila, vybrala tu nejteplejší, nejpevnější, aby Sofii nebyla zima.

Ale teď, když sledovala krabice, naplněné laskavými gesty jiných lidí, Sofie přišla na to, že někdo, kdo teď mrzne na zastávce, tu bundu potřebuje víc než ona.

Nerozhodovala se dlouho. Prostě rozepnula zip, sundala bundu a položila ji na ostatní věci v krabici. Na chvíli ztuhla – uvnitř jako by se jí všechno sevřelo. Ale zhluboka se nadechla a usmála se při představě, že někdo jiný, neznámé dítě, si obléká její bundu a poprvé za mnoho týdnů se zahřívá.

Když Sofie vyšla ven, mrazivý vzduch ji bodal do ramen, prodíral se přes tenkou halenku. Otřásla se, ale sevřela pěsti a pospíchala domů.

Druhý den, když učitelé přebírali věci k předání, slečna Laura, třídní učitelka, si všimla známé bundy. Věděla, čí je. Věděla, že Sofie už nemá žádnou jinou.

Toho večera zavolala dívčině matce.

— Chtěla jsem mluvit o Sofii, — začala opatrně. — Včera darovala svou bundu… Vím, že už žádnou jinou nemá.

Na druhé straně linky bylo ticho.

— Já vím, — odpověděla žena tiše. — Řekla mi to.

— Ale… proč jste ji nezastavila?

— Nedala mi to udělat.

Učitelka se hluboce nadechla, zvažovala, co na to říct.

Druhý den, když Sofie přišla do školy, slečna Laura ji zavolala k sobě.

— Chci ti něco ukázat, — řekla a dovedla dívku ke krabici s věcmi, které ještě nebyly předány. Sofie viděla svou bundu, ale navrch ležela ještě jedna – nová, s hebkou kapucí a měkkou podšívkou.

— Ta je pro tebe.

— Ale… já…

— Darovala jsi svou bundu, protože jsi chtěla pomoci. Ale teď někdo jiný chce pomoci tobě.

Sofii se oči zalily slzami.

— To není úplně spravedlivé, — zašeptala.

— Dobro se vždycky vrátí, — usmála se slečna Laura.

Sofie vzala bundu, pohladila prsty teplou látku a najednou ji napadlo, že možná takhle to s dobrými skutky funguje: jedno malé gesto může spustit řetězec událostí, které změní něčí život.

Teď, když jí zase bylo teplo, věděla, že někdo, třeba i neznámý, cítí to samé. A to byla ta nejlepší odměna.